Legendární český boxer Osička vzpomíná: pařba s Vinklářem, rozdrcené zuby i faktura Castrovi | iSportLIFE | iSport.cz
Autor: Zdeněk Strnad
15.1.2019 • 18:20

Legendární boxer Osička: o zubech a faktuře Castrovi i pařbě s Vinklářem

Rváč. Nezkrotil svůj temperament ani profesionálním boxem a byl schopný ve třech ranách sundat dvojici, která ho chtěla předběhnout u taxíku. Prožijte život legendárního Rostislava Osičky v několika odstavcích.



Dětství jsem prožil a základní školu vychodil v Moravském Žižkově, což je krásná vinařská obec na jihu Moravy. Mám dvě sestry, starší Jana je o rok mladší než já, mladší Mirka o devět let. Měl jsem už tehdy rád přírodu, měl jsem spoustu pejsků – jsem vlastně takovej psí táta. Často jsem chodil pytlačit ryby, ale nikdy mě nechytili. 

Vyrostl jsem v zemědělské rodině a od rána do večera kopal ve vinohradu. Zvykl jsem si na tvrdou práci, takže jsem se později nebál ani tvrdého tréninku. Ti kluci dneska jsou měkký. Já, jakmile mi skončila škola, okamžitě jsem zahodil tašku a dřel na vinohradu.

Opařený česnekem

S boxem jsem začínal v patnácti letech. Na Moravě to nebyl moc populární sport, kvůli práci, které bylo hodně. Ale můj kamarád Milan Koliba mi řekl, že v Hodoníně, což bylo od nás 18 kilometrů, je boxerský klub. Že jsem takový rvavý a nebojácný, že bych to mohl zkusit.

Box mi učaroval a už jsem u toho zůstal. I do učení jsem šel do Hodonína, abych měl blízko k tréninku. Vyučil jsem se na zedníka a odešel do Skalice, kde jsem boxoval národní slovenskou ligu. Představte si, že před vojnou jsem neprohrál ani jeden zápas.

Rostislav Osička s kolegou, plavcem Františkem Venclovským, pokořitelem kanálu La Manche, rok 1977
Rostislav Osička s kolegou, plavcem Františkem Venclovským, pokořitelem kanálu La Manche, rok 1977

Narukoval jsem do Dukly Olomouc, a to bylo poprvé, kdy jsem dělal vrcholový sport. Bylo mi dvacet, sloužil jsem už jako voják z povolání – půl roku po nástupu na vojnu jsem jim to podepsal. Občas jsem ale taky něco pokazil. Já měl totiž vždycky rád víno, byl jsem trochu divoch. Kamarádi z Moravského Žižkova mi tehdy psali, že jedou na folklorní slavnosti do Strážnice, a ať prý jedu taky. No, a já partu nikdy netrhal. Takže jsme bujaře oslavovali, ale já se měl vrátit. Tak jsem jen poslal telegram: „Jsem opařený, přijedu, až se uzdravím.“ Oni pro mě ale poslali vojenskou sanitku. Já si mezitím dal na ruku česnek a zafačoval to. Ruka vám nateče a máte pak puchýře jako po opaření. Doktor Vrba, vynikající lékař z Dukly, se na to podíval a usmál se, mávl rukou a odjeli pryč.

A těch průšvihů bylo víc: jednou se třeba přijeli porvat kluci z Ostravy a Bratislavy. No, my šohaji z Moravského Slovácka jsme si pochopitelně nenechali nic líbit. Kluci z Bratislavy tam všechny pokládali a já jsem zůstal poslední v cestě, tak jsme se mydlili asi půl hodiny a pak jsem mu konečně cvaknul. Byl jsem nad ním, klečel jsem a přišli policajti. Vytáhli mi průkazku z kapsy, podívali se a tam bylo ASVS – Armádní středisko vrcholového sportu Dukla Olomouc. Oni zasalutovali a nechali mě. Ostatní mi říkali: „Ty máš známosti, člověče.“

V Olomouci mě pak ovšem čekal velký průšvih. Ale já jsem hned vyhrál turnaj v Polsku, a tím se to smazalo.

Faktura za frakturu

Byl jsem mistr republiky, pak několikrát mistr ČSSR, vyhrál jsem mistrovství spřátelených armád v Maďarsku. V roce 1975, v časech těžké totality, jsem byl s nároďákem na mistrovství Evropy v Turecku. Tehdy jsme vůbec hodně jezdili. 
Hodně vzpomínám na zájezd do Rumunska, do CSK Bukurešť.

Velitel Dukly, plukovník Bozděch, mi před odletem povídá: „Osičko, ty chlastáš, chodíš do kasáren ráno, já to všechno vím. Ale když jsi v ringu, tak to stojí za to.“ Přijeli jsme do Rumunska a on mi říká: „Jsem na tebe zvědavej, jestli máš na mistra Rumunska.“ No, a já prásk, prásk - a v prvním kole bylo po zápase. Bozděch mi pak ještě zahrozil: „Ty sviňo jedna!“

Spokojenost. Rostislav Osička opouští ring po zdolání Bulhara Jeleva 5:0 na body...Spokojenost. Rostislav Osička opouští ring po zdolání Bulhara Jeleva 5:0 na body...Foto Archiv Rostislava Osičky

Na dalším mistrovství spřátelených armád ve Lvově mi kubánský mistr Lorenzo Martinez rozdrtil zuby v dásni – ale stejně jsem ho porazil 5:0 na body. To byla pak pěkná bolest, jak jsem je páčil různě ven. Říkal jsem, že pošlu Fidelu Castrovi fakturu, ať mi ty zuby proplatí. Největší zápas v životě jsem ale boxoval s Emiliem Correou, mistrem světa a olympijským vítězem. Tam šance nebyla, protože když natáhl ruku, moje pěst končila před jeho zápěstím a on měl svoji pěst na mojí bradě. 

Boxoval jsem ale taky s Němci nebo Bulhary a tam byla jiná potíž. Oni už měli injekce, dostávali obměnu krve – vzali jim krev, okysličili, dali znovu – a byli ve výhodě. Východní Němci v té době, ti měli strašně silné pracky, ti chlapi byli úplně jako ze skály, nemohl jsem je sundat. Strašně dlouho vydrželi, jak byli nazobaní. V té době byli u nás vynikající sportovci, ale dopink tu byl tabu. U nich už to byla běžná věc. Na nich bylo znát, že berou.

Zmalovaný portrét z Alcronu

Titul mistra republiky jsem měl dostat už v roce 1980, tehdy jsem se ale zapletl do rvačky. S kamarády jsme šli kolem Alcronu, kde stála nějaká děvčata. A Velký Georgie, jinak malíř Jiří Stejskal, zařval: „Vílo, dívko, já ti namaluji portrét, já tě zvěčním.“

Ona viděla vousatého Rasputina a něco nepěkného mu odpověděla, tak ji plácl po zadku. Z Alcronu vyběhli chlápci a vrhli se na nás, tak jsem to tam trošku profackoval a rozehnal to. Někdo zavolal policajty, ti nás odvezli do Krakovské. Měli jsme na hlavách sombrera, a když se nás ptali, kdo jsme, tak jsme jim řekli, že jsme 37. jízdní pluk Jižní Karolíny.

Pak zjistili, že jsem armádní sportovec, který má být na státním soustředění, tak mě odvezli na vojenskou posádku. A tam to bylo rychlé – degradace, zbavení všech výhod, vyhodili mě z nároďáku. Pak už jsem dělal jen dozorčího, ale stihl jsem si ještě dodělat vojenské gymnázium a maturitu. Tehdy po mně sáhli Pražáci, a protože mi box chyběl, vzal jsem to. Měl jsem sice distanc, ale oni měli dlouhé prsty a já jsem mohl jít po roce a půl do ringu.

Titul mistra republiky mi pak dlouho po tom vrátili v Lucerně, byl to takový malý odznáček. Bylo narváno, přišlo 2 500 diváků. Já už jsem neboxoval, byl jsem tam v obleku, úplně naměkko. Zjistil jsem, že kus života jsem strávil boxem, a uvědomil jsem si, že je to najednou všechno pryč.

Pražská bohéma

V Praze jsem ale nedostal byt, tak jsem bydlel po různých podnájmech. Třeba v ateliéru Vaška Kovaříka. On byl bez nohy, obrovský chlap, žižkovská postava – když se ožral, tak si pak odmontoval nohu a oháněl se s ní jako s kyjem kolem sebe, v hospodě pak bylo vymeteno. K němu tam chodil Petr Nárožný, Jiří Krampol, no, všichni herci. On byl takový jejich guru.

Rostislav Osička se uměl vždy i dobře bavitRostislav Osička se uměl vždy i dobře bavitFoto Archiv Rostislava Osičky

Abych měl nějakou kačku, dělal jsem nočního vyhazovače v podniku, kam chodila taková parta, pražská bohéma – Stella Zázvorková, Pepík Vinklář. Ten jednou přišel a řekl: „Osičko, jste tady, výborně. Pojďme se napít.“

Tak stojíme na Václaváku, chytáme taxíka a jedeme do nějakého dalšího šantánu. A teď tam vlezli dva chlapi s holkou – normálně taxik přijel k nám, ale oni nás odstrčili a vzali nám ho. Když jsem to viděl, tak jsem udělal levá, pravá, ty dva jsem sestřelil. 
Pepík Vinklář to viděl, nasedl do auta a ujel pryč. Já si říkám, ti herci, co to je, to je banda. A on objel nástupní ostrůvek a vrátil se pro mě. Zděsil se, že to bylo tak rychlé. To nikdy neviděl – raz dva tři a byli všichni na zemi. Takže jsem ocenil jeho odvahu a šli jsme dál bumbat.

Kovbojové v tatrovce

V roce 1981 jsem taky začal trénovat. Nejdřív na Pragovce, pak v Žitné a potom v Uhelných skladech Praha. Přišla revoluce a já měl jako první tady v republice privátní školu boxu, a pak další a další. A taky jsem pěkně nalítl: namotali se ke mně takoví dva kovbojové s návrhem, abychom dělali velké zápasy v Lucerně pod mou záštitou. 

Pozvali sem desítku ruských boxerů, včetně olympijského vítěze Janovského, prostě elitu. Já jsem do toho dal 200 tisíc, oni je jen shrábli, nakoupili si pěkný saka, jezdili v 613 po Praze, měli svého řidiče. Pak přijeli Rusové, utkání se konala, byl to dobrý sparing. Po zápase za mnou přišli a rusky mi říkali, že zatím nedostali žádné peníze, jak je to možné?

Vzali si šek, běželi do banky. Ani ne za hodinu byli zpět a bledí, se zaťatými pěstmi, a ptali se na jednoho z té vypečené dvojice. Ta směnka byla na 999 tisíc, ale nebyla krytá. A chtěli po mně, abych jim dal ty peníze já. Své – teď už bývalé – ženě jsem řekl: „Tak co, prodáme auto, máme favorita, něco si půjčíme, vyhrabeme…“ Oni bydleli v hotelu Evropa, tam čekali, než se bude něco dít. Ale nakonec to zabalili a odjeli. Já jsem tam totiž jediný zůstal, ostatní zdrhli.

Nikdy jsem nevnímal, že je to o penězích. Hlavně, že mě to uživilo. A hlavně jsem se nemusel nikoho doprošovat. Měl jsem v Sokole U Studánky pronajaté prostory, přišli nějací Němci a že chtějí založit boxerský klub a boxovat Interligu. Jenže jim lidi házeli klacky pod nohy, tak to utnuli a udělali fitcentra. A já tam dál trénuju. Kluky - boxery i veřejnost, mám i svůj vlastní oddíl BC OSA, kde boxujeme soutěž. Máme dva profíky. Výborný Matouš Juráček boxuje v kleci, dalšího profíka mám Davida Hoška.

Ta společnost se hodně změnila. Dřív ke mně chodili kluci z různých učilišť, dělnických profesí. Ti teď nechodí, protože nemají čas, musejí makat. Chodí právníci, manažeři, bankéři i doktoři z Homolky. Chodili ke mně hodně taky herci, třeba Petr Čtvrtníček, Pavel Liška, Ondra Vetchý, David Švehlík – tomu to hodně šlo. Pavla Nového jsme trénovali i s Jardou Tomsou jako hlavním koordinátorem, taky Marka Vašuta jsem tři čtvrtě roku připravoval jako sparingpartner.

Malířem a ochráncem zvířat

Už od dětství jsem moc rád maloval. Nejdřív do památníků. Chodil jsem do lidové školy umění v Břeclavi. Dnes mám ve své boxerně stálou vernisáž asi s osmdesáti obrazy. Maluju všechno. Boxerskou historii, krajiny, koně, přírodu, zátiší, bezdomovce. To je velmi důležité sociální téma.

Boxerský obraz Rostislava Osičky, který se skvěle ohání i štětcem...Boxerský obraz Rostislava Osičky, který se skvěle ohání i štětcem...Foto Pavel Mazáč (Sport)

A namaloval jsem taky kulturistu, jak napíná každý sval, a každý ten sval jsem humorně pojmenoval. Tam jsem dal vždycky šipku a napsal BCA, amino, protein, dopink, anabolic. Ti kulturisti chodí vzhlížet k těm zrcadlům a ten můj obraz jim tam visí. No ale, co můžou, nedovolí si na mě. Já jsem nepoznal nikoho blbějšího, než je kulturista. Jsou to magoři, jak tam chodí, nafukujou bochníky, jak jsou spokojený, že oblbujou děvčata. Vyfotí si sval a dají si ho na Facebook. A já si říkám, kam to všechno dospělo.

Dnes jsou smyslem mého života děti. Mám na Moravě syna, je mu třicet a je to slušný kluk. A dceru v Praze, které je 21 roků, mám z nich obou radost. Kdyby nebyly děti, nebudeme ani my.

Také je potřeba, aby byl člověk na světě užitečný. Miluji přírodu. Bydlím v karlínském parku a mám tam spoustu krmítek. Celou zimu chodím krmit ptáčky, ale nikdo z těch lidí, co tam chodí, neřekne: „Jé, vy je krmíte, že bychom se přidali.“ A pak se přidá nějaká babička, která má sice nízký důchod, ale taky je hodná. Mám z toho dobrý pocit. Chodím i do útulku pro přestárlé pejsky, ten je v Libni. Stará se o to kamarád Franta a má tam dvě studentky, které ty pejsky chodí venčit. Přijedu, nasypu jim žrádlo, piškoty, a funguje to. Člověk má totiž pomáhat, dokud je tady. 

Rostislav Osička
NAROZEN: 15. října 1956 ve Valticích 

PROFESE: bývalý reprezentant v boxu 

BILANCE: 305 zápasů, 268 výher 

ÚSPĚCHY: mistr ČSSR, ČSR, tři bronzové medaile na mistrovství spřátelených armád, bronz z ME v SRN (1979) 

SOUČASNOST: věnuje se malování, má za sebou několik výstav, příležitostně hraje ve filmech či reklamách. V roce 2015 se zúčastnil televizní show StarDance. Nadace Tipsport ve spolupráci s o. p. s. Post Bellum nahrává a zpracovává příběhy československých sportovních legend. Jak těch, jejichž jména si dodnes pamatuje celý národ, tak i těch, na jejichž mimořádné úspěchy už svět pozapomněl. Sportovní i životní vzpomínky desítek sportovců Post Bellum v rámci projektu Tipsport pro legendy profesionálně dokumentuje a zpřístupňuje ve sbírce autentických svědectví Paměť národa. S těmi nejzajímavějšími se teď můžete seznámit i v novém seriálu deníku Sport. 

Tři role, ve kterých jste mohli Osičku vidět ve filmech Pěsti ve tmě, Kamarád do deště II nebo Román pro ženy. 3 

Témata:  superlifeRostislav Osičkaosobnostboxsport
Další články autora
 

iSport LIFE

Běh Kolo Testy Inspirace Akce iSport LIFE Columbia běžecké závody

iSport LIFE je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. K webu patří trackovací aplikace Superlife pro nadšené sportovce. Přijmi výzvu!

1 Praha,
Milíčovský les: 16. 3.
Výsledky
2 Ostrava,
Bělský les: 13. 4.
Výsledky
3 Brno,
zoo: 14. 9.
Výsledky
4 Praha,
Divoká Šárka: 19. 10.
Výsledky
5 Říčany,
les: 9. 11.
Výsledky

www.isportlife.cz je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. K webu patří též trackovací aplikace Superlife pro všechny nadšené sportovce. Přijmi výzvu!

Články odjinud