Do seznamu top favoritek před sezonou ji nezařadili. Stále ji mají za mladičkou naději, která se učí. Ona však díky rychlosti svého běhu a zlepšení na střelnici prahne po dalším vzestupu. „Cítím, že tu mám své místo,“ říká Markéta Davidová. Již je součástí kalendáře Mezinárodní biatlonové unie (IBU), jejích promo klipů, v SP jí patří 11. místo. Stále však oceňuje chvíle, kdy si oblékne jen svetr, džíny a málokdo ji pozná.
Ještě minulý pátek mohla v Rakousku ukořistit žlutý dres lídryně SP. Nepovedlo se. Při sprintu spadla, zlomila hůl, ztratila čas, a na střelbě udělala dvě chyby. Přesto to v její kariéře nemusel být poslední pokus. „Vloni vyšla z neznáma a podívejte, kde je teď. Je to závodnice pro budoucnost, “ říká o Markétě Davidové trenér Egil Gjelland. Jak vnímá životní veletoč ona sama?
Prozraďte, už se vám stává situace, kdy jdete po ulici, někdo vás pozná a zastaví pro podpis?
„Občas ano, ale zatím to není tak hrozné. Nebo když mě třeba mě třeba někdo chytne ve škole... pořád mě to svým způsobem překvapuje. Pokud jsem ve sportovním oblečení, tak je to jiné a lidé si na mě ukazují, vědí, nicméně v civilu mě zatím lidé ještě moc nepoznávají.“
Gabriela Koukalová svého času říkala, že si nemohla ani v klidu vyjet do Jizerských hor, aby ji lidé stále nezastavovali.
„No, to už je opravdu hodně. Já to tak hrozné zatím nemám. Ono když si samozřejmě nemůžete vyjít ani do obchodu, aby vás hned někdo nepoznal, tak je to už horší.“
Co vás tedy ten uplynulý rok naučil. Jste otrkanější? Sebevědomější?
„Určitě, s každým závodem to jde asi nahoru. Už vím, že se těch holek kolem sebe nemusím bát a že s nimi dokážu jezdit. Zvládnu s nimi běžet a nepoloží mě to. Cítím, že tu již mám své místo.“
Vnímáte z jejich strany určitý respekt? Že vás i taková Dorothea Wiererová bere?
„Jo, zdraví mě a vědí o mě. A nejen holky, ale i kluci. Tím, jak nás trénuje Egil Gjelland, tak za námi chodí i Norové a gratulují nám. Například Johannes nebo Tarjei Böovi.“
To jsou ale vyhlášení vtipálci. Nezvali vás třeba na párty jako Gabrielu Koukalovou?
(směje se) „Ne, to zase ne.“
Zážitky nás spojují
Jak moc si proto užíváte nový svět na vyšším levelu?
„Asi ano. Navíc mě to letos fakt baví v našem týmu. I Evka Puskarčíková nedávno říkala, že ji bolí břicho, jak se tu pořád směje. Mám pocit, že se nepřestáváme chechtat a je to strašně fajn. Všechny holky v týmu jsme si sedly a baví nás to.“
Vy se také nepřestáváte smát?
„Tak jasně, vždycky nám není do smíchu, to je normální, ale snažíme se i bavit. Držet tu pozitivní energii a nějak se nahecovat. Jsou to však spontánní věci. Stačí, aby se lidé podívali na naše Instagramy, tam je vidět, že tam zatím moc seriozních věcí nepřibývá.“
Jako třeba při vašem tematickém večírku v Hochfilzenu, kde jste slavili předčasně Vánoce.
„I to nám pomáhá, že děláme něco společně, máme kvanta zážitků a to nás pak hrozně spojuje. Původně jsem měla koupené sobí rohy, ale někde jsem je při těch přejezdech zašantročila, tak jsem si řekla, že půjdu místo toho za srnku. Byla jsem tak i namalovaná... nejzábavnější však byli trenéři, když tam přijeli se Santou Clausem, za něhož šel náš fyzioterapeut Roman Karpíšek.“
Čím to je, že se ta nálada takhle upravila? Vždyť tým zůstal oproti minulé sezoně stejný?
„Nevím. To mohly být i nějaké maličkosti nebo okolnosti, které proběhly, a nás to stmelilo. Myslím, že si všichni navzájem otevřeně fandíme a jsme rádi, že to můžeme vracet i Egilovi. Když se něco povede, máme radost za každou z nás, protože to je i pro něj ukázka, že dělá dobrou práci.“
Gjelland umí pracovat s holčičím kolektivem
Nejste sama, která to říká. Práci a tréninkový plán Egila Gjellanda si už pochvalovala Lucie Charvátová nebo Jessica Jislová. V čem je podle vás jeho kouzlo?
„Podle mě umí dobře pracovat s holčičím kolektivem. A upřímně, to není vždy jednoduché a ne každý to zvládne. On a Jířa (Holubec – asistent trenéra) v tom však umí chodit. Egil je též dobrý psycholog a ví, že se námi nemůže zacházet jako s kluky.“
V čem konkrétně je tedy recept na ideální vedení ženského kolektivu?
(směje se) „To nevím. Myslím, že ani my bychom to nedokázaly popsat. Ale oni to prostě umí.“
Po minulé sezoně řada lidí i o práci trenéra Gjellanda pochybovala. Nicméně teď je evidentní, že jste díky jeho tréninkovému plánu všechny zrychlily. Oddychla jste si, že to funguje?
„Určitě je to fajn. Ono chvíli trvá, než se ty výsledky projeví a jen za rok se toho dá stihnout strašně málo. Navíc nás v Česku moc není – nejsme v Norsku, kde mu dají třicet holek a on má jistotu, že tam z nich bude někdo dobrý. Tady je nás jen pět, šest a to je pak těžší z nás, v tom menším počtu, něco dostat.“
Vy už jste si ve Světovém poháru na vše zvykla?
„Vím, co mě v které destinaci už čeká – to je ale asi jediné. Jinak se toho moc nezměnilo. A ani zahraniční novináři mě moc nezastavují. Leda, když se povede něco zajet.“
Na druhou stranu do podvědomí IBU jste už pronikla. Při vydávání kalendáře na příští rok vás zařadili na jeden z měsíců společně s Lisou Vittozziovou.
„Fakt? To je pocta.“
Pro ni?
(směje se) „Ne, pro mě.“
I to je ale důkaz, že už patříte mezi top závodníky současného světového pole, ne?
„Tak dobře, asi mé jméno není úplně neznámé. Je to dané tím, že se mi povedlo pár závodů, ale též, že se kamarádím s Evkou, která je pro každou blbost. IBU občas i za námi chodí, zda nechceme něco společně natočit.“
S Gabrielou Koukalovou dříve natáčeli například hudební klip. Co točili s vámi?
„Byla to teď nějaká andělská pohádka. Hrály jsme převlečené za anděly. Popravdě nevím, co z toho vznikne, ale teď by z toho něco mělo vyjít před Vánoci. Uvidíme.“
Objevila jste v sobě herecké sklony?
„To zase ne. Nevím, kolik bude mít naše část minut, ale natáčely jsme to docela dlouho, protože jsme nebyly schopné si ty tři anglické věty zapamatovat. Je ale pravda, že mě Evka tak trochu uvádí do tohohle společenského života.“
A co pak před sezonou sponzoři? Cítila jste i zde zvýšený zájem?
„Nemyslím si, ono je to od nás celkem filtrované svazem, takže je to v pohodě. Tohle je pod kontrolou našeho šéfa Jiřího Hamzy.“
Když zmiňujete Jířího Hamzu, tak ten v současné době z postu viceprezidenta řeší i některé záležitosti týkající se dopingové minulosti různých závodníků. Jaký na to máte vy názor?
„Tak asi jako všichni sportovci, je to hrozné. S dopingem nesouhlasím a divím se, že se pak ti sportovci ještě vrací. Že mají odvahu přijít zpět mezi ty čisté závodníky a dál jezdit.“
Jste tedy zastánkyní nulové tolerance?
„Nevím, těžko říct. I když má každý za sebe zodpovědnost a tyhle věci by si měl hlídat, asi jsou dopingové kauzy, kdy berete třeba něco a nevíte, co tam je, nebo si vezmete o prášek víc a jste v tom v uvozovkách nevinně... nicméně jsou pak i kauzy, kdy to vyloženě děláte za účelem se zlepšit a to si myslím, že by se mělo trestat úplně.“
Čili je to o tom fair play, aby měli všichni stejné podmínky, že?
„Určitě. Musím říct, že se o to takhle nezajímám, ale kde je třeba dokázané, že ti lidé, kteří brali nějakou dobu doping, a pak sice měli chvíli stopku, tím přesto nezískali výhodu, že je to mohlo posunout dál. V tomhle mi to tak přijde nespravedlivé. Že kdyby to třeba ten dotyčný před těmi lety nebral, tak by nikdy nebyl takhle dobrý a ač už nyní je čistý, díky tomu dopingu z minulosti se mohl v nějakém období posunout.“
