Drsný Rallye Dakar se mu vryl pod kůži. Už jeho otec jezdil offroadové závody, jeho bratr Viktor už třikrát na slavné rallye startoval (letos bude navigovat Martina Prokopa) – a on – už podeváté to vše vyrazí zvěčnit na ikonických snímcích. „Dakar jedete na adrenalin,“ říká fotograf Marian Chytka. Jeho kousky berou hvězdy jako Stéphane Peterhansel, Nassir Al Attíja nebo Fernando Alonso. Co vše se za nimi skrývá?
Od jara do podzimu objíždí svět po závodech světového poháru v dálkových rallye, MotoGP, WRX, F1, WRC, Formule E či Le Mans 24h. Jakmile ale přijde leden, je to jeho čas vydat ze sebe veškeré své rezervy. V krutém světě Rallye Dakar! „Ve srovnání s ním je například F1 jednoduché. Když jsem byl letos v Monaku, závod měl 71 kol a já už posledních 25 nevěděl, co fotit. Zde ale máte vždy jen jednu šanci,“ míní Marian Chytka. A že tu jakákoliv chyba může být fatální, ani nemluvě.
Bývalý pilot kamionu Marek Spáčil mi před časem říkal: Na Dakaru chlapi pláčou a není to ostuda. Souhlasíte i vy, z pohledu zkušeného fotografa?
„Souhlasím. A v naší pozici je to často podobné peklo, mnohdy ještě horší. Ono to zvenku vypadá vše krásně: písky, sluníčko… ale v praxi si to dovede málokdo představit. Když o tom takhle mluvím, lidé si mohou myslet, že přeháním, ale i já se někdy divím, v jakém módu tam fungujeme. Několikrát se mi stalo, že jsem vzal někoho sebou, kdo si to zaplatil jako “výlet”, varoval jsem je, ale oni tomu nevěřili. Po třech dnech ale pak sami z toho auta vystoupili, že jsou rozlámaní, nevyspalí ze stanu, že neměli ráno kafe… Dakar se prostě jede na adrenalin.“
Jak tedy z vašeho pohledu vypadá zákulisí drsné soutěže?
„V praxi je to tak, že vstáváme ještě mnohem dříve, než sami závodníci, protože můžeme vjet na trať maximálně hodinu před jejich startem. Na cestě tak musíme být třeba už ve 4 ráno a hledat si místo. Tento rok to bude navíc ještě těžší, neboť se některé dny budou road booky dávat až těsně před startem. Musíte v nich umět číst, hledat, do toho jsou GPS souřadnice, photo pointy… a pak je třeba myslet i na to, abyste ty fotky stihl poslat. Nemůžete si dovolit se zdržet, protože když snímky v daný den neodejdou, jsou k ničemu.“
Po 400 kilometrech dun ani nevíte, kdo kdy přijede
Čili?
Nejlépe se fotí tak do 50 kilometrů od startu, kde nejsou takové rozestupy. Závodníci se většinou drží tak, jak odstartovali. Naopak po 400 kilometrech dun ani nevíte, kdo kdy přijede a trvá to dlouho. Tím, že se ale snažím fotit hlavně své klienty, musím různě měnit místa. Když fotíme jako letos, Toyotu, kde jsou čtyři auta, nemůžu je brát stejně a musím si plánovat i jiné úhly nebo kulisy. Tím, že je navíc vidíme jednou za den, je nás tam víc. Pět, šest hodin strávíte focením a dalších pět hodin třeba editujete v autě na koleni.“
V autě se vám špatně za jízdy nedělá?
(směje se) „Jo, normálně mi to dělá problém, ale na Dakaru nad tím nepřemýšlíte. To jsou přesně ty věci, u kterých si v běžném životě říkáte, že nejdou, ale tady jít musí, protože není jiná možnost.“
Pojďme tedy úplně na začátek. Váš bratr Viktor se tento rok objeví na Dakaru coby navigátor Martina Prokopa. Proč vy jste zvolil dráhu fotografa?
„Je to právě dané tím rodinným zázemím. Dakar byl u nás v televizi hlavní věcí a i otec třeba dříve jezdil off roadové maratony nebo stál u zrodu cross country… když pak v roce 2009 vyrazil brácha poprvé na Dakar, o rok později jsem už vyrazil s ním. Tam se to vše zlomilo. Začalo mě to bavit, od roku 2013 jsem již jezdil sám na sebe a rok od roku nás jezdí pořád víc.“
Doma to pak berou jak?
„Myslím, že v pohodě. Už si na to zvykli. Taťka byl na Dakaru při účastech bráchy v roce 2009 a 2010 taky, a brácha letos pojede už na desátý Dakar. Třikrát jel jako účastník, nyní pojede jako spolujezdec Martina Prokopa a mezitím jel v letech 2014 – 2019 šestkrát se mnou. Nejhůř to tak bere asi mamka, ale to je, myslím, docela pochopitelné. Letos je to ještě umocněné tím, že jedeme s bráchou každý sám. On mě tak z pozice staršího sourozence nemůže hlídat, pomáhat mi a sám je také v nové situaci jako navigátor, což má samozřejmě též svá nebezpečí a úskalí. Ale pro něj to bude paradoxně asi méně náročné (směje se). Zažil Dakar v různých pozicích a ta v našem press caru je podle něj určitě ta nejtěžší.“
Kvůli únavě z nedostatku spánku je Dakar náročný
Jaké jsou tudíž základní pravidla pro přežití na Dakaru? Nesmlouvavá disciplína?
„Těžko říct. Ideální recept asi není – ani já sám nevím, kde se to ve mně bere. Jsem typ člověka, co si doma klidně přispí, ale na Dakaru prostě fungujete jinak. A právě kvůli té únavě z nedostatku spánku je to náročné. Čtrnáct dní spíte maximálně čtyři hodiny v kuse, do toho čelíte extrémní zátěži… a pak je to právě o té disciplíně a eliminaci chyb.“
Například?
„Dojedete do dun, vyskočíte z auta, ale najednou máte pohnutky, že ta další duna bude lepší a tak jdete… a náhle jste pryč pět kilometrů. To se vám v tom horku těžko vrací zpět – o to víc, když vám dojde voda. Jenže na to se těžko připravíte. Ač jezdíme do terénu tak, abychom měli čas, najednou zjistíte, že za pět minut jedou, rychle vyběhnete s nejnutnějšími věcmi, oni mohou jet třeba jiným směrem nebo o něco dál a jak běžíte, abyste je stihl vyfotit, tak nepřemýšlíte, jestli máte vodu nebo ne. V kombinaci s nedostatkem spánku je to vždy ošidné.“
Jak se tedy na to připravujete, abyste tu fyzickou zátěž v extrémních podmínkách ustál?
„Dělám, co se dá. Například před tímhle ročníkem se snažím už měsíc dopředu nepít žádný alkohol. Jednak tam nebude povolený, ale jde i o to, abych na tom byl fyzicky líp. Co se ale týče posilování, tak na to nemám moc čas. Už takhle jsem během roku 270 dní na cestách. Něco jsou závody, něco eventy… je to blbé, nicméně když celý den fotím a edituju, nemám disciplínu na to vstát ještě v šest ráno, abych šel do posilovny. Ač se to nezdá, tak při své práci na akcích naběhám nebo nachodím se zátěží patnácti kilo tolik kilometrů, takže i tohle je má posilovna. Není to, že bych seděl v kanclu a pak jel Dakar – trénuju na něj v podstatě celý rok.“
Není tajemství, že závodníci během etapy vypijí i pět litrů za den. Kolik musíte vy, když jste třeba celý den na permanentním sluníčku?
„Když jdu do terénu, tak si ty dva litry sebou beru. A ano, pět litrů denně v pohodě dáte. Nicméně teď v Saudské Arábii by to nemělo být tak hrozné – slibují, že více jak 25°C nebude. To je dobré i z hlediska únavy, neboť v Jižní Americe bylo o hodně víc. Opalovací krémy a další věci jsou přesto samozřejmostí. Nejhorší věcí snad je, že se spálíte a i to může v tom kvaltu nastat hned. Vyběhnete rychle do písku, fotíte, zapomenete…radši sebou proto nosím různé šátky na hlavu, krk a tak.“
Přišla někdy situace, kdy jste něco podcenil?
(směje se) „To už bylo tolikrát… Vloni jsem šel třeba pět kilometrů do dun, podcenil to s vodou a ten návrat byl fakt těžký. Nebo dva roky zpět jsem uhýbal při focení autu, propíchl si nohu o větev a musel také několik kilometrů zpět. Umyl jsem si to tedy vodou, ovázal igelitkou a kulhal v prachu k autu. V Jižní Americe nicméně bylo dobré, že jste mohl narazit na řadu místních, jež vás kolikrát zachránili, tím, že vám dali vodu nebo jídlo. Jak to bude v Saudské Arábii, to nevím.“
Zkratky na Dakaru nemají moc smysl
Nastala někdy situace, kdy jste měl i strach o život?
„No, jednou jsme si s kolegy chtěli zkrátit trasu, špatně odbočili, jeli přes nějaké kopce, kde jsme dvě hodiny nikoho nepotkali, a auto začalo zlobit. To nebyl vůbec příjemný pocit. Od té doby se tak radši vracíme tudy, kudy jsme přijeli. Zkratky na Dakaru nemají moc smysl.“
Jak se pak dá vůbec stravovat v terénu? To asi spadají v úvahu jen rychlé cukry ne?
„No, na jídlo není moc čas. Sem tam stihneme nějakou snídani ve čtyři ráno, ale to se moc nestává. Navíc ani nemáte tak brzy na nic chuť. Občas si tak vezmu nějaké ovoce nebo tak, ale spíše je to 90% vše o večeři, jež je po návratu v bivaku. Co vím, tak i Martin Prokop veze sebou opět kuchaře, tudíž někdy chodíme k němu. Plus vezeme Adventure menu – jídla, která se dají ohřát bez ohně.“
Prosím?
„Ano, knedlo vepřo zelo teď sice sebou nevezeme (vepřové maso je v Saudské Arábii stejně jako alkohol zakázané), ale bereme různé guláše, kuře s rýží nebo tak. Jde o zavakuovaný balíček, který hodíte ještě do většího pytlíku, dáte pod to kapsli, zalijete vodou a proběhne chemická reakce, která vám to jídlo ohřeje. Nicméně ani na to není moc čas. Nejvíce se mi tak osvědčuje tahat sebou různé tyčinky – můžete si je dát do kapsy a není s tím žádná práce. Ve finále je to zase ten adrenalin, jenž je vám potravou a i když máte větší výdej, než doma, nemáte zde ani takový pocit hladu.“
Na rozdíl od deficitu energie a spánku…
„Někdy nemá ani smysl stavět stan, spí se na rozkládacím lehátku a maximálně, když je den volna, bereme si třeba hotel na jednu noc, kde se dáváme trochu dohromady. Ale ani to není klasický den volna, protože stejně třídíte fotky nebo jedete fotit týmy v bivaku, jak vše předělávají. Jsem zvědav, jak to bude se stanem tento rok, protože v noci má být prý i k nule. V Jižní Americe mi stačila jedna bunda a pár triček, ale tady to bude na termo prádlo.“
Jací jsou nakonec samotní závodníci a hrdinové Dakaru z vašeho insiderového pohledu?
„Obecně mi přijdou všichni víc v klidu než závodníci na okruzích, kde jsou lidé izolování. Tady však mají své obytné karavany, aby nemuseli ztrácet čas na hotelích, a přijde mi, že jsou mezi nimi vřelejší vztahy. Když jste uprostřed pouště, rozdíly se smazávají.“
Se Sainzem to nebývalo snadné
Nebezpečí a riziko spojuje?
„Přesně. Co se mě týče, mám asi pozitivní vztahy se všemi – skvělý je třeba Stéphane Peterhansel. Naopak divné to dřív bylo s Carlosem Sainzem, ale přijde mi, že už se také změnil a i nedávno na focení neměl problém udělat vše, co bylo třeba, což v minulých letech nebylo pravidlem. Teď je již v pohodě, ale nebývalo to s ním snadné.“
Tím, že budete fotit Toyotu, znamená to věnovat se hlavnímu favoritovi Nassiru Al Attíjovi, že ano? Co říct k němu?
„Nassir to s lidmi umí. Na byznys to není vždy úplně ideální člověk, občas jsme měli nějaké potíže s placením, ale i s ním jsem objel už spoustu závodů – třeba v rámci WRC. On je na fanoušky vždy milý, ale sem tam to přehání a lidé, co ho znají, ho berou s rezervou, protože ví, že říká, co se chce slyšet. A když někdy vidím, co řekne a co z toho pak vyjde za článek, musím se smát. Ale i s ním mám pozitivní vztah.“
A co takový bývalý pilot F1 Fernando Alonso, který letos bude na Dakaru debutovat?
„S ním se zatím tolik neznám. Vzhledem k tomu, že naskočil do cross country rallye teprve před několik měsíci, neměli jsme ještě tolik příležitostí se potkat. Zatím to bylo jen jedno společné focení při jednom z jeho prvních testů a nějaké dva závody. Při tom prvním focení mimo závody, jsem s ním však přišel do kontaktu docela dost a byl naprosto v pohodě. Profesionál, jenž věděl, co se po něm chce a dělal, co jsem mu řekl. Jde na něm vidět, že si svou účast na Dakaru užívá. Není kolem něj tolik lidí jako v F1 a je to další věc, kterou si chce zkusit a baví ho.“
Cítíte, že si díky fotografiím budujete unikátní vztahy s hvězdami, o kterých se lidem nesní?
„Možná. Je pravda, že s Peterhanselem a jeho rodinou mám dobré vztahy. Nebo pak s Nani Romou Ten dokonce přijel před čtyřmi lety jen tak na křest mé knihy a nic za to nechtěl. Dost se přátelíme i s Martinem Prokopem nebo Kubou Przygonskim – tím, že umím polsky, jsme spolu též v kontaktu. Ano, asi se tam též najde někdo, s kým to není takové, ale to bych radši nespecifikoval.“ (úsměv)
Jak se proto pak na místě řeší určité krizové momenty, když dojde k havárii. Musel jste třeba už i vy sám nějak pomáhat?
(zaťuká na stůl) „Naštěstí jsem u ničeho takového nebyl. Ale tohle není nikdy příjemné. Navíc často nemám v terénu ani moc informací – jedu si tam ve svém datovém tunelu, o výsledcích se dozvím, až když jsem v bivaku a stejně tak, jako kdo vypadl a proč. To se ale pak snažím být s těmi lidmi v kontaktu. Třeba když měl nedávno Martin Prokop havárii v Maroku, kde se zranil jeho navigátor Honza Tománek, hned jsem mu volal co a jak. Člověk už sice na tu dálku moc nesvede, ale samozřejmě, kdybyste věděl, že se to stalo někde poblíž, tak byste jim jel hned pomoct.“
Telekomunikační prostředky pro váš novinářský vůz jsou pak stejné jako pro závodníky?
„Ano. Vloni k tomu nově přidali satelitní telefon, o němž jsem ani nevěděl a jednou nastala situace, kdy ten přístroj vyhodnotil, že jsme byli na střeše. Navíc to bylo v době, kdy jsme všichni vyběhli fotit. Takže se nám tam snažili marně dovolat, nikdo to nezvedal a až teprve, když jsem se vracel k autu, slyšel jsem, jak do toho někdo řve a bliká nám kontrolka, podle níž jsme měli být na střeše. Alespoň jsme ale viděli, že to funguje.“
Kolik fotek tak během jednoho Dakaru společně se svými kolegy pořídíte?
„Jedeme letos v sedmi lidech a minulý rok jsme dohromady udělali kolem stovky tisíc. Z toho pět tisíc fotografií jsme vybrali a vyeditovali ven.“
Dakar? Drahý výlet
A logická doplňková otázka? Na jakou částku taková účast na osobu vyjde?
„Na dost. Co se nákladů týče, tak na 200 až 250 tisíc. Jen akreditace letos stála 4500 tisíce euro na osobu. Musíte mít rovněž speciálně orámované auto, závodní sedačky, pásy, termo přikrývky, světlice, upravený podvozek… zaregistrovat ho, poslat lodí přes Marseille, do toho nějaké hotely na místě do začátku, plus fotografická výbava, rezervní věci… a nakonec musím i klukům zaplatit.“
Ve finále to tak udělá asi něco přes milion. Předpokládám však, že to výdělečné je.
(směje se) „Jinak bych tam jel na výlet a nemusel si nic dokazovat. Mám jedno auto na Dakar a pak si pronajímám další vůz, v němž jedou kluci asistenční trasu, aby byli dřív v bivaku dřív a fotili zázemí či life style jak se závodníci připravují. Ono než se totiž dostanu z tratě do zázemí, už jsou třeba všichni motorkáři zalezlí a spí, takže se musíme pohybovat ve více autech a doplnit se.“
Musíte uzavřít i nějakou speciální zdravotní pojistku?
„Ani ne, mám normální. Vzhledem k tomu, že nejedeme v režimu závodu, neřešíme to. Jasně, může se stát, že vás trefí auto, mě třeba jednou trefila motorka, ale dobře to dopadlo.“
O motorkářích se na Dakaru vedou úplné legendy. Jak vy sám vnímáte to jejich posouvání hranic rizika a rychlosti?
„To už je podle mě za hranu. Když vidíte, co jezdí tovární jezdci a zbytek… je to až nesmyslný rozdíl. Takový Toby Price, který to minulý rok vyhrál, to odjel se zlomeným zápěstím na plynu. Na vlastní oči jsem ho viděl dvakrát v cíli, když dojel a jakmile mu ten adrenalin přestal působit, tak ani nebyl schopný si sám sundat přilbu. A s tímhle vyhraje Dakar! Tito borci jsou už fakt mimo – vlastně ani nevědí, kam jedou, protože ne všechno v tom road booku je, teď tam může být nějaká díra, kterou nemusí vidět… nevím, co je nebezpečnější než jízda na motorce na Dakaru.“
To už zní, když máte za sebou řadu motoristických štací.
„Jen pro příklad: Byl jsem letos fotit i TT na Manu, což je samo o sobě také nesmysl, ale tam oni alespoň ví, kam jedou a mají to najeté. Ano, jedou třikrát rychleji než tady, ale v úrovni nebezpečí v tom nevidím moc rozdíl. Bavil jsem o tom s Peterhanselem, který Dakar na motorce šestkrát vyhrál a i on sám říkal, že to, jak ti kluci na Dakaru dneska jezdí, je už nesmysl.“
Co tedy čekáte od Saudské Arábie v prvním roce hostitelství Rallye Dakar?
„Bude to nové. Nechci říkat, že lepší, ale nové. Jsou tam super terény, které nikdo nezná, bude tam mix písečných i kamenitých cest, ale také hodně dun. Sem tam přijdou i dlouhé planiny, ve kterých se bojím, aby to nebylo stejné, ale věřím, že to nějak namotají a budou to tahat těžším terénem. A například ve třetí, čtvrté etapě bude Al Ula, kde se pojede kolem skalnatých měst podobné kultury, jako je Petra v Jordánsku. Organizátoři slibovali, že zde budou asi nejhezčí fotky. Tak uvidíme, jak se to namíchá. Když se jelo naposledy v Peru, bylo to vše už jedno a to samé. Měl jsem to rád, když se k tomu přidala třeba Bolívie, a bylo každý den něco jiného, ale když máte fotit jen jeden terén a stále jízdu v dunách, není to úplně ono. Tady by se měly snad měnit čtyři různé terény.“
