Ve slavném sjezdu ve Wengenu, který je na programu Světového poháru právě dnes, skončil před jedenácti lety osmý a bral to jako výhru. Jan Hudec považuje Lauberhorn, nejdelší závod alpských lyžařů, za svůj nejoblíbenější sjezd, přestože v souvislosti s ním používá slova jako mazec, hrůza, pekelný závod. A challenge. „Tady jezdíte mezi šutry a skálami, pod tunelem. To nikde jinde neuvidíte,“ říká rodák ze Šumperka, který teď předává zkušenosti mladým závodníkům.
Jan Hudec je majitelem sjezdařského stříbra z mistrovství světa v Aare 2007 a bronzu z olympijského super-G ze Soči 2014 a Lauberhorn. V barvách Kanady vyhrál ještě dva sjezdy Světového poháru, na sklonku kariéry začal závodit na rodnou Českou republiku.
Teď radí mladým sjezdařům, jak vyzrát na víc než čtyři kilometry dlouhý závod plný záludností. „Chudáci musí poslouchat mou czenglish,“ směje se osmatřicetiletý muž, který většinu života prožil v Kanadě. „Ale vím, jak je těžké tady jen odstartovat. Ještě to mám čerstvě v hlavě.“
Kam patří sjezd ve Wengenu ve vašem soukromém žebříčku popularity?
„Když se sejde počasí a zdraví, tak úplně nahoru. Wengen je jednička! Když si vezmete atmosféru, lidi, prostředí, show, jakou tu z toho dělají, je to fakt úplně neskutečné místo. Kdykoli jsem tu stál jako závodník na startu i teď, kdy jsem tu jako trenér, jsem vděčný, že jsem to mohl zažít.“
Taky se vám tam dařilo, ne?
„To bych úplně neřekl, jednou jsem tady byl osmý (v roce 2009). Ale pravda je, že to tehdy pro mě byl obrovský úspěch. Přesně rok před tím jsem si tady urval koleno, měl jsem obrovský pád v té nejrychlejší části tratě. A tohle byl první závod po operaci a comebacku. Osmé místo pro mě znamenalo hrozně moc, bral jsem to jako vítězství. Ale zas na druhé straně, jak jsem tehdy dost bojoval s fyzičkou, byl to fakt pekelný závod.“ (smích)
Jak byste vůbec popsal nejdelší sjezd v kalendáři Světového poháru?
„Wengen je nejen nejdelší, ale o hodně nejdelší závod ve svěťáku. Jezdí se tady časy dvě minuty třicet, třicet šest… Je to fakt hrozně náročné psychicky i fyzicky, velký challenge. A když tady nesvítí sluníčko, je to ještě mnohem horší. Jak není dobře vidět, člověk se rychleji unavuje.“
Co na Lauberhornu rozhoduje? Kondice? Zkušenost?
„Rozhoduje hrozně moc věcí. Na lyžování je úžasné a taky docela pekelné, že v tom figuruje tolik faktorů. Člověk musí být hodně dobrej, skvěle připravenej a ještě mít nějaké štěstí. Zkušenost hraje samozřejmě obrovskou roli, fyzička taky, ale z mého pohledu jde ještě o něco jiného. Kdo je silný mentálně, může fyzičku i malinko ošidit. Hecnout se, zariskovat. I když je unavený, bolí ho nohy, i když už vidí všechny branky dvakrát, tak to prostě vydržet až do cíle.“
Psychickou sílu potřebuje závodník proto, že jsou na trati tak záludná místa? Nebo spíš, že je jich vzhledem k délce závodu tolik?
„Je jich hodně a navíc jsou to pasáže, které by už v novém závodě nikdo nedovolil, neodpovídaly by pravidlům ani bezpečnostním předpisům. Tady jezdíte mezi šutry a skálami, pod tunelem… to už nikde jinde neuvidíte. Ve většině míst musí být člověk přesný v provedení, jinak nabere ztrátu, kterou už nedožene.“
Těžké je asi i to, že náročné pasáže od Hundschopfu po Kernen S následují velmi blízko za sebou…
„Přesně, tam není kde si odpočinout. Vršek je docela příjemný, ale pak přijdou tahle místa a ve chvíli, kdy by bylo trochu času na odpočinek, vás zase začnou pekelně pálit stehna. Celá ta trať je jeden velký mazec.“
Z tak dlouhé tratě asi nohy bolí parádně. Kdy to přichází?
„Brzo! (směje se) Právě, že brzo. V pasáži zvané Kernen S se skočí do takové myší díry a vjede se do tunelu, nad nímž vedou vlakové koleje. Říká se, že když tam vjedete ve chvíli, kdy nad vámi projíždí vlak, budete mít štěstí. Jednou dvakrát, se mi to povedlo, ale nevím, jestli to fakt pomáhá. Na nohy tedy určitě ne. Právě za tunelem je totiž místo, kde člověk začíná nohy pořádně cítit. Problém je, že následuje hrozně dlouhá část, kterou musíte absolvovat ve sjezďáku. Tam začnete na nohy myslet (směje se). A když pak najíždíte do Hanneggschussu, což je dost rychlá část, tak už to bolí fakt hodně, ale vy máte ještě třicet nebo čtyřicet vteřin do cíle. Což je hrůza!“
Obrovská výzva musí být taky tunel na sjezdovce…
„To teda! Má na výšku tři čtyři metry, ale jen v prostředku, po stranách jsou to tak dva metry. Ale když tam vjedete stovkou, je to mazec, působí na vás hrozná komprese. Takže ta díra vypadá ještě mnohem menší, než ve skutečnosti je. Najíždíte tam totiž jakoby shora. Tady není třeba nikomu připomínat, aby držel sjezdařskou pozici. Všichni jsou v předpisovém sjezďáku, protože se podvědomě bojí, že by vestoje neprojeli, že by si urazili hlavu.“
Ve Wengenu jste v roli trenéra. Co je tam podle vás nejnáročnější pro mladé závodníky, kteří ještě nemají tolik zkušeností?
„Právě to, že těch důležitých pasáží je tolik a to vyžaduje velkou pozornost, což vyčerpává. Pro mladé kluky je to challenge. Jsou vykulení, když přijedou poprvé, podruhé. V půlce prohlídky už mají kaši v hlavě, bojí se, že jim hodina a půl (čas stanovený na prohlídku trati) nebude stačit. Pak se startuje v půl jedné, ale oni mají vysoká startovní čísla, čekají dlouho. Předtím se deptají, špekulují o tom. A když to pak sjedou, jsou úplně roztřepaní. Po dvou a půl minutách je těžké už jen stát na lyžích.“
Vy ty zkušenosti máte. Jak se vám daří předávat je mladým sjezdařům?
„Doufám v to. Jsem tady právě kvůli tomu, že nějaké informace snad předat můžu, pracuju pro český svaz na částečný úvazek jako konzultant. Není to ovšem pravidlo, že ten, kdo závodil na lyžích, musí být dobrý trenér. Předávat zkušenosti je další dovednost, člověk na to musí mít jistý talent. Tak jako třeba Ondra Bank skvěle pracuje pro Ester Ledeckou. Já se o to taky snažím s klukama. Chudáci teda musí poslouchat tu mou czenglish, ale jinak mám dobré ohlasy. Pracuju s nima nejen jako trenér, ale i jako mentor, mentální kouč. Vím, jak je těžké jen odstartovat. Ještě to mám čerstvě v hlavě.“
Pojďme od mladíků k mazákům. Koho považujete za největšího favorita Lauberhornu?
„Jsme ve Švýcarsku, takže nikdy nemůžete vynechat Beata Feuze, má sílu, zkušenosti, rychlé lyže i podporu fanoušků. Ale vždycky potřebujete štěstí a viděli jsme i nové talenty. V prvním tréninku třeba Ital Matteo Marsaglia projel úplně luxusně Kernen S, zaujal mě i jeho krajan Mattia Casse. Pak je tady samozřejmě Dominik Paris, ten by to mohl být. Takže Paris, Feuz a pak nějaké překvápko. Uvidíme, kdo se dobře vyspí.“
| Lauberhorn a jeho kritická místa očima Jana Hudce |
| První zatáčka „Moc často se nemluví o první zatáčce hned po startu, jsou tam jedna, dvě branky rovné a jedna hodně zatočená na takovou cestičku. Tam se nastavuje rychlost na celou horní část tratě, což je hrozně důležité. První mezičas je na 45 vteřinách a tam už je docela dobře vidět, jak komu jedou lyže a podobně.“ |
| Hundschopf „Obávané místo, nejstrmější na trati. Samo o sobě není tak kritické, ale nájezd do Hundschopfu je velký psychický challenge. Skáčete mezi skálami, prakticky do neznáma, skoro jako když padáte z výtahu. Ale nemáte čas si vydechnout, protože vzápětí přichází další těžká pasáž.“ |
| Minschkante „A tou je Minschkante a hned za ní další dvě výzvy. Canadian Corner a vzápětí Kernen S. Kdybych musel vybrat jednu nejdůležitější pasáž, jsou to určitě Kernenova esíčka.“ |
| Kernen S „Přesně to místo, které by se už nikdy na žádném novém sjezdu nemohlo objevit. Jedete stovkou, možná sto desítkou po takové úzké cestičce, a najednou je před vámi zeď a musíte zatočit. Je to obvykle brutálně ledovaté, protože se to tam snadno rozbíjí, jak všichni dupou na hranu, aby vůbec otočili. Musíte se tam vejít na takový most, který má tak tři čtyři metry do šířky. Samozřejmě v té rychlosti to vnímáte, jako kdyby ten most byl široký jen metr. I dobří závodníci se v této pasáži občas úplně rozpadnou, to je psychicky asi nejnáročnější na celém závodě.“ |
| Hanneggschuss „Je to nejrychlejší část, jezdí se tam až 160 km/h. Ale pak následuje rovina, kde každá maličká chybička stojí hrozně moc času. Je tam ještě několik skoků a dost terénu, i když to v televizi vypadá jako pár neškodných branek. Ale závodník se tam musí pekelně soustředit, přitom už je fakt unavený.“ |
| Cílové S „Jedna z nejtěžších zatáček. A přijde po dvou a půl minutách lyžování! Kdyby se to jezdilo na čerstvé nohy, všichni by to zvládli úplně bez problémů. Ale když máte za sebou čtyři a půl kilometru a dvě a půl minuty, začne vám to připadat jako naprosto neprůjezdná zatáčka.“ |
