Příběhy TOP tří cyklistů, kteří zaplatili životem: rozhodla přilba i alkohol
Cyklistika je krásný, elegantní, ale také drsný a neúprosný sport. Přinášíme příběhy z velkých závodů, za něž elitní cyklisté zaplatili životem. Mnohdy až tyto tragické případy poukázaly na to, co je ve sportu špatně – a to ať už šlo o doping, alkohol v bidonu nebo takovou „maličkost“, jakou je cyklistická přilba.
Knud Enemark Jensen: „lékařské tajemství“ rozpoutalo antidopingovou diskusi
Mnozí vnímají cyklistiku jako sport prodchnutý dopingem – často bohužel oprávněně. Vytrvalostní závody, prudké a táhlé kopce, šílené horské pasy, stakilometrové etapy – to všechno vyžaduje extrémní výdrž a samozřejmě také možnosti, jak ji – byť nelegálně – podpořit. Ačkoli první dopingové skandály a tresty datujeme už od dvacátých let, první opravdový dopingový skandál v cyklistice se odehrál až v 60. létech 20. století. A bohužel stál jednoho cyklistu život.
Knud Enemark Jensen byl špičkový dánský cyklista. V 60. létech vyhrál mistrovství a na „bednu“ dostal i celou svou skupinu v týmové soutěži. Olympiáda v Římě se blížila a Dánové měli zálusk na pěkné umístění. Týmový závod se jel ve čtyřicetistupňových vedrech rozpálenými římskými ulicemi. Jeden ze členů čtyřčlenného týmu závod vzdal z důvodu úžehu – zbylí tři, včetně Jensena – měli tedy motivaci dojet. Pokud by tak neučinili, tým by byl diskvalifikován.
Už během závodu bylo Jensenovi tak zle, že ho zbylí dva týmoví kolegové, Niels Baunsøe a Vagn Bangsborg museli za jízdy podpírat, aby nesjel z cesty. Kropili ho vodou, což na chvíli zdánlivě pomohlo a tak se jeden z nich odpojil. Jensen jel ještě pár metrů sám, ale poté zkolaboval a upadl na obrubník, čímž si způsobil frakturu lebky. Zemřel o pár hodin později ve zdravotnickém stanu. Výsledky pitvy, která proběhla pod vedením italských lékařů, nebyly zveřejněny a oficiální příčinou smrti byl kolaps z přehřátí.
Jensenova manželka získala tehdy jako odškodnění za cyklistovu smrt milion lir, což tehdy bylo asi 1600 dolarů. Jeden z patologů ale později promluvil a zasadil se tak nepřímo o vznik lékařské komise při Olympijském výboru, vzniknuvší roku 1961: Novinářům řekl, že v Jensenově těle objevili stopy „všemožných látek“ včetně syntetické drogy amfetaminu. Sám Oluf Jorgensen, tehdejší kouč dánských cyklistů, se přiznal k tomu, že svým svěřencům podával látku roniacol na rozšíření cév.
Tom Simpson: tlak manažerů, panák brandy v bidonu a drogy v žilách
Byl jedním z nejúspěšnějších britských cyklistů všech dob. Z olympiády v Melbourne dovezl roku 1956 týmový bronz, o devět let později se stal individuálním mistrem světa. Vyhrál závody jako Giro di Lombardia, Milan – San Remo nebo Paříž – Nice. Po zraněních se vrátil na vrchol a roku 1967 vyhrál dvě etapy Vuelty. Na Tour de France téhož roku to vypadalo na další úspěch. Pomýšlel na žlutý dres, ale spokojil by se býval i s celkovým umístěním do třetího místa. Profesionálně jezdil už osmým rokem a tak si chtěl vydělat co nejvíc – kdoví, jestli příští sezóna bude stejně úspěšná? Kdyby věděl, že žádná příští sezóna už nebude, možná by se tenkrát zachoval jinak.
V průběhu závodu byl průměrně šestý, ale s nástupem alpských etap začal pociťovat nevolnost. Vin Denson, jeho kamarád z britského týmu, mu radil zvolnit a přizpůsobit tempo svým možnostem. Manažer stáje Peugeot mu dokonce radil ze závodu raději odstoupit. Tom Simpson ale poslechl volání vítězství a také svého osobního manažera, který na něj tlačil – lepší výsledek, větší pozornost médií, více peněz.
Když Harry Hall, Simpsonův mechanik, viděl cyklistu lít cosi do svého bidonu, tušil, že je zle. „Jestli kluci dneska k něčemu přičichnou, máme na rukou smrt,“ konstatoval Pierre Dumas, oficiální lékař Tour de France. Na mysli měl drogy v kombinaci s neskutečným vedrem a zákeřným stoupákem na Mount Ventoux. Tom Simpson se v kopci držel vedoucí skupinky, pak ale začal ztrácet a kilometr před vrcholem zcela odpadl. Jeho mechanik mu radil odstoupit, ale Tom byl neoblomný. Nechal se doslova vysadit na kolo a roztlačit, ale po pěti stech metrech odpadl definitivně. První pomoc od Harryho Halla, zdravotní sestry a lékaře Pierra Dumase byla zbytečná.
Tom Simpson zemřel po převozu vrtulníkem v avignonské nemocnici. V kapse jeho dresu objevili dvě prázdné ampule od amfetaminů. Pierre Dumas odmítl podepsat úmrtní zprávu a žádal pitvu. Ta prokázala přítomnost alkoholu a amfetaminů v krvi. Tekutina, kterou si cyklista před závodem přilil do bidonu, bylo brandy. Vedro, drogy, diuretické účinky alkoholu a Simpsonova paličatost i nátlak manažerů zapříčinily jeho smrt. Ačkoliv se britský tým snažil vše ututlat, Simpsonova smrt konečně odstartovala plošné dopingové testy na velkých cyklistických závodech. Svou zásluhu na tom měl dobový tisk, který cyklistovo „srdeční selhání následkem horka“ uvedl na pravou míru.
Fabio Casartelli: vysoká cena za „vítr ve vlasech“
„Stará dáma“ má na svém účtu nejeden smutný „zářez“. Po zavedení plošného testování na doping (a ruku na srdce, také díky vývoji mnohem „bezpečnějších“ podpůrných látek) zde už ale nikdo nezemřel vinou kolapsu z předávkování. Nebezpečné zatáčky a „sešupy“, na kterých to zde cyklisté běžně rozjíždějí rychlostí 90 km/h si ale také vybraly svou daň. Otřesný pád Fabia Casartelliho si mnozí z nás možná pamatují: Cyklista zemřel ve věku 24 let při sjezdu z pyrenejského pasu Col de Portet d'Aspet. V té době bylo ještě relativně běžné, že se cyklisté pouštěli na trať závodu bez přilby…
Patrně právě absence cyklistické helmy se olympijskému vítězi z roku 1992 stala podle tehdejších lékařů osudnou. Z horského pasu se řítil rychlostí 88 km/h a při pádu dopadl temenem hlavy přímo na betonový patník. Pokusy o resuscitaci byly marné a cyklista zemřel při převozu vrtulníkem do nemocnice. Svět obletěla děsivá fotografie zhrouceného cyklisty v tratolišti krve. Na internetu ji dnes samozřejmě najdeme, ale tehdejší tisk vyhověl prosbě cyklistovy manželky Annalisy a fotografii stáhl. Ta později tisku řekla, že 18. červenec, kdy se nehoda stala, pro ni bude navždy černým dnem.
Nejeden člen pelotonu tehdy dojel závod se slzami v očích. Zatímco Casartelli umíral, Richard Virenque, francouzský závodník týmu Festina-Lotus slavil vítězství v etapě. V tu chvíli netušil, co se pár set metrů od něj událo. Následující etapu jel peloton cyklistů pomalu, v čele s „pozůstalými“ závodníky týmu Motorola včetně Lance Armstronga. Co cílové rovinky ve městě Pau vjeli v jedné řadě a dopředu pustili Andreu Perona, Casartelliho nejlepšího kamaráda. Prize money za tuto etapu věnoval vdově a jejímu tehdy dvouměsíčnímu synovi, který dnes jakoby Fabiovi z oka vypadl a pracuje jako designér. O čtyři dny později věnoval vítězství v etapě svému zesnulému kolegovi i Lance Armstrong.
Na příští „Tour“ nasadilo helmy již o poznání větší množství cyklistů. Ale teprve po další tragické smrti Andreje Kivileva po pádu během závodu Paříž – Nice v roce 2003 začaly být přilby na cyklistických závodech povinností.
