Po rozmazlení na MS do reality české ligy. Favorité vyhráli s vykřičníkem
Zpátky do reality. Tohle mi běželo hlavou, když jsem sledoval první kolo Fortuna ligy. Byli jsme rozmazlení mistrovstvím světa, měsíc jsme měli před očima nejlepší hráče a týmy planety. Když se pak vrátíte k české lize, praští vás do očí ten rozdíl. Co mě zarazilo u výher tří hlavních favoritů na titul? V čem se hra v české lize řeší od toho, co jsme viděli na MS? Jak se mi líbili nováčci v sestavách?
I u nás se pokocháte krásnou akcí, střelou nebo gólem, ne že ne. Ale všimněte si třeba práce s míčem. Když jsou čeští obránci pod tlakem, obvykle to řeší dlouhým nákopem do neznáma. Tohle jsem na šampionátu snad neviděl, tam se všichni snažili o kombinaci přes další spoluhráče.
V české lize mi chybí i větší myšlenková souhra: hráč má míč, ale místo toho, aby se mu nabídli tři čtyři kumpáni, běžně se ukáže jediný. To je zoufale málo. Taky mě fascinuje, že se u nás dá v pohodě vystřelit z třiceti čtyřiceti metrů a nikdo hráče nebrání. Má spoustu prostoru a dobře ví, kam střílí.
Na premiéry jsem byl hodně zvědavý, hlavně na tři nejžhavější kandidáty na titul. Plzeň, Sparta i Slavia splnily povinnost a vyhrály, jenže u všech to bylo s vykřičníkem. U nikoho to nebyla jízda od začátku do konce, u všech tří obrů se našlo nějaké významné ALE.
Slávisté sice vyhráli 3:0 a podle výsledků zažili nejlepší ligový start, ovšem skóre bych nepřeceňoval. Do druhého gólu byla Olomouc lepší. Tlačila, měla vydařené kombinace i nepříjemné závary. Chyběla jí jen koncovka, neměla vyložené šance.
