Případ Šural: Sparta se poučila, šetřící Liberec se točí v kruhu
Byť se čtrnáct milionů za hráče, kterému končí za půl roku smlouva, zdá jako velká částka, může se Sparta v případě přestupu Josefa Šurala cítit jako vítěz. Po vyhrané bitvě se Slavií ukázala pevnější nervy i při jednáních s Libercem, který dostala přesně tam, kam potřebovala.
Byl to transfer, který poutal ohromnou pozornost a vzbuzoval divoké vášně. Šlo v něm o velké peníze, o prestiž, o demonstraci diplomatických schopností a šikovnosti. Josef Šural dal nakonec před Slavií přednost Spartě – a letenský klub pak tento mečbol při rokováních s Libercem s přehledem proměnil.
Přitom se nedá říct, že by Sparta byla oproti Liberci ve výhodnější pozici, spíš naopak. Poté, co získala Šuralovo ano, se prostě musela se Slovanem dohodnout, v opačném případě by čelila obrovské blamáži a výsměchu.
Boss severočeského klubu Ludvík Karl tak mohl letenské vyjednávače Adama Kotalíka a Jakuba Otavu přitlačit ke zdi, jak to umí a mnohokrát už to také v minulosti předvedl. Taky to nejprve zkusil, jako náhradu si řekl o záložníka Aleše Čermáka a útočníka Patrika Schicka či případně Lukáše Juliše.
Jenže tentokrát Karl narazil. Navzdory tomu, že sparťanská delegace neměla úplně komfortní vyjednávací prostor, odmítla své nejlepší odchovance pustit. Nezopakovala chybu, kterou naposledy učinila s Jiřím Skalákem, místo hráčů, v nichž vidí velký potenciál, raději obětovala ranec peněz, kterých má beztak díky velkorysému majiteli takřka neomezené množství.
Protože čtrnáct milionů korun za hráče, jemuž za půl roku končí smlouva, ranec peněz je, o tom žádná. Přesto však jde paradoxně o rozumnou investici, vždyť Šuralova cena stoupla v okamžiku podpisu smlouvy na Letné minimálně na dvojnásobek, taková jsou pravidla trhu. Proto se Sparta může považovat za vítěze celé ságy.
Tvrdohlavý Karl a Liberec v kruhu
A Liberec naopak za poraženého. Získal sice šikovného Ondřeje Karafiáta za cenu dvou milionů korun, jenže to je defenzivní univerzál, ten Šuralovy góly a asistence nenahradí. A z celkové sumy nakonec skončí v pokladně Slovanu jen něco přes osm milionů korun, protože klub se musí na základě dávných dohod rozdělit se Šuralovým mateřským klubem (Brno) a jeho agentem (Nehoda Sport).
Mnohem smutnější pro liberecké fanoušky je fakt, že jejich klub v krátké době znovu prodával nenáviděnému rivalovi reprezentanta pod tlakem končící smlouvy. V létě šlo o Martina Frýdka, nyní o Šurala. Může za to tvrdohlavá Karlova strategie, kvůli níž se Slovan neustále točí v začarovaném kruhu.
Dlouholetý majitel Slovanu je přísný ekonom, který hledí na korunu – a už třikrát si zapálil mistrovský doutník, to je třeba mít na paměti. Jedním dechem je však třeba dodat, že ani jednou ligový titul nedokázal patřičně zhodnotit, naopak pokaždé přišel rychlý útlum. O dlouhodobější hegemonii, která se povedla vytvořit například Plzni, si mohou v Liberci nechat jen zdát.
Je to důsledek Karlovy úsporné mzdové politiky, kvůli níž hráči, kteří svou výkonností Liberec přerostou, odmítají pod Ještědem prodlužovat smlouvy. Proč by to taky dělali, když jim v polovině ligových klubů ochotně nabídnou víc. Pak stačí, aby se propásl pravý čas k jejich prodeji – a končí to jako ve Frýdkově či Šuralově případě odchodem v časové tísni.
Že se z toho inženýr Karl nedokáže poučit, je zarážející. A pro fanoušky Slovanu to musí být neuvěřitelně frustrující.
