Dostihne každého, měří všem stejným metrem. Jediná otázka tak zní, jak se s ním vypořádat. Roman Červenka neúprosně uplývající čas vzal za správný konec a v šestatřiceti letech odehrál nejlepší turnaj v reprezentačním dresu. Čněl nad všemi ostatními jak bodově, tak i přínosem pro svůj vlastní tým. On sám tvrdí, že nedělá nic zvláštního, že jeho příprava se nijak významněji neobměnila. Jediné, co prý řeší víc, je úcta k vlastnímu tělu. Stará se o něj pečlivěji, než když byl dvacetiletý junák. Ale ani to není s přibývajícím věkem nic úplně neobvyklého.
Daleko zásadnější změna se odehrála v psychickém nastavení kreativního borce. Jeho jméno bylo skloňováno všemi spoluhráči, kteří hovořili o důvodech bronzového triumfu z finského Tampere. Červenkova obrovská chuť, touha a odhodlání nakazila všechny okolo. Ne, nikdy to nebyl a ani nebude mluvka, který by plamennými proslovy burcoval parťáky v kabině a na střídačce k lepším výkonům. On musí vést jinak. A taky vedl.
Sedmnáct získaných kanadských bodů je jednou věcí. Jeho řeč těla a obrovská vůle dosáhnout v reprezentačním dresu ještě úspěchu je věcí druhou. Pozor, nejde o samozřejmost. Útočník z Rapperswillu už doma má zlatou a bronzovou medaili a ruku na srdce, drtivá většina jiných bombarďáků by v sobě už dávno plamen nezažehla. Řekli by si, že už mají dost, že si žijí poklidný život ve Švýcarsku, tak proč se někde na severu Evropy honit.
Z hlediska příkladu pro ostatní asi nemohl Červenka, společně s velkým kamarádem Davidem Krejčím, udělat víc. Platí to pro úspěch, i pro propagaci hokeje u nás. V době, kdy je stále běžnější zasílat omluvenky na pozvánky do národního celku, se v tak pokročilém sportovním věku Červenka odhodlal k misi, kde velice snadno mohl znovu poslouchat urážky a posměch od internetových trenérů, namísto medailového opojení. Podobný zápal mu slouží ke cti. Jako bylo zlato z Nagana spojené s Dominikem Haškem, triumf z Vídně s Jaromírem Jágrem a poslední zlato z Německa s Tomášem Vokounem, je tahle medaile spojená s Červenkou. Řečí čísel a odehraných duelů vstoupil mezi reprezentační hrdiny už dávno. Tímhle bronzovým úspěchem, který do velké míry vystřílel, vstoupil mezi legendy. Jednou provždy.
Jde o nesmírně zajímavý příběh muže, který se uznání a vavřínů dočkal až na sklonku kariéry. Málokdo už dnes vypátrá, proč zrovna on platil dlouhá léta za hromosvod fanouškovské zloby, v drtivé většině nespravedlivě. Nyní naopak platí za hromosvod opačných pocitů. A právem. Fanoušek, jenž na celou letištní halu po příletu hokejistů křičel „Romane, seš prostě borec,“ budiž toho nejlepším důkazem.
Témata:
Česko, reprezentace, blog, komentář, mistrovství světa, roman červenka, sport, národní tým, hokej, Jan Denemark, MS v hokeji 2022, hokejové blogy, MSLH22, Sport na Heureka.cz
Související články
