Revoluce v Davis Cupu? Léčba šokem, která stojí za pokus
Jedno přísloví říká, že když se kácí les, létají třísky. V případě daviscupové změny by se chtělo říci, že krvácí srdce tenisových staromilců. Reforma je brutální řeznická práce, jež cupuje na kusy 118 let daviscupové historie a soutěži z velké části bere její esenci – domácí zápasy, tak milované diváky i hráči samotnými. To ale neznamená, že nový Davis Cup nemá právo na zkoušku.
Tenhle model je inspirován světovým šampionátem ve fotbalu, který úspěšně funguje ve stejném formátu. Jistě, bude to ohromný nezvyk, ale něco se již stát muselo. Davis Cup postupem času propadl na prestiži. Měl příliš vysoké nároky (4 týdny v roce, vyčerpávající zápasy na tři vítězné sety) a malé odměny (ATP neudělovala body, hrálo se o naprosto směšné finanční prémie).
Proto ho častokrát ti nejlepší vyškrtávali z programů, proto se globální sponzoři zdráhali do něj investovat. Kromě zemí dvou finalistů Davis Cup nikoho nezajímal. Upřímně, vzpomenete si, kdo salátovou mísu vyhrál loni? (nápověda – konečně se dočkali francouzští mušketýři).
Jestli se rozhádané tenisové hnutí na něčem shodlo, bylo to to, že Davis Cup potřebuje změnu. Přišla ta ve snad nejradikálnější možné podobě. Na druhou stranu: nikdo lepší nápad neměl. A tak nastává léčba šokem, která Česko, v současnosti daviscupového trpaslíka, nemusí pro příští léta extrémně trápit. Je dobré se však psychicky nachystat na pokračování, které nevyhnutelně přijde. Dalším na řadě bude Fed Cup.
