„Stewardi, otevřete brány. A pro vlastní bezpečí, prosím, neběhejte.“ Vždy ve čtvrt na jedenáct dopoledne londýnského času zazní po dva týdny All England Clubem tahle formulka. Znamená to, že se hraje nejlepší a nejkrásnější tenisový turnaj planety – Wimbledon, nebo jak říkají domácí, The Championships. Letos je ticho. 134. ročník je prvním od druhé světové války, který neproběhne. Tenisová rodina to nese s těžkým srdcem. „Chybí mi,“ povzdechla si na sociálních sítích v pondělí Petra Kvitová. Červenec bez Wimbledonu je jak pivo bez pěny...
Jsou tenisté a tenistky, kterým se tenis na trávě zajídá. Na jílku vytrvale střiženém do výšky osm milimetrů míček sem tam špatně odskočí. Navíc to klouže. Po oranžových ponožkách z antukové Paříže máte najednou zelené fleky na běloskvoucím úboru, i když si obujete ty nejlepší travařky, tedy boty s desítkami malých špuntů.
I když nejste fanouškem tohoto tradičního tenisového povrchu, na němž se kdysi hrály tři ze čtyř grandslamů, charisma turnaje v zahradní čtvrti na londýnské adrese SW 19 vás i tak dostane.
Bohdan Ulihrach, který za kariéru vyhrál jen tři své wimbledonské zápasy, to popsal jednou výstižně. „Je až legrační, jak je to tady pořád stejné. Všude jinde můžou padat trakaře, ale tady vždycky bude déšť, jahody se šlehačkou, bílé oblečení, fronty před areálem. Nejde si to tu nezamilovat.“
Měl jsem to štěstí dělat reportéra na patnácti Wimbledonech a prošel stejným vývojem jako Bóďa. Od počátečního údivu, co že na tom turnaji lidé vidí, jsem mu propadl. I přes tu otravnou štreku, kterou musíte urazit od metra k branám All England Clubu. Už nechodíme s kolegy s davy ze stanice Southfields, ale pěkně zkratkou přes golfové hřiště z Wimbledon Parku. To se na dva týdny mění v turnajové parkoviště, kachny se tam batolí mezi velmi luxusními vozy a okolo pobíhají veverky.
I zvířata patří k Wimbledonu. Největšími nepřáteli zahradníků jsou tam lišky, které přes rok občůrávají travnaté kurty a dělají na nich žluté skvrny. Wimbledon je prostě živoucí organismus. A stále roste do krásy. Nad dvěma největšími kurty se tyčí zatahovací střecha, stále se staví a vylepšuje. Přitom to na první pohled nepoznáte.
Na kurtech jsou pořád dřevěné sloupky pro síť, k obřímu pavouku na zdi centrkurtu se zřízenci šplhají po žebříku a ručně do něj dosazují jména postupujících. Pod povrchem veterána zrozeného v roce 1877 ale bublá motor sporťáku. Turnaj udržují v chodu nejmodernější technologie počínaje
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
