Zidane je vzor i šéf největších hvězd. Umí usměrnit ega a vyhrát s nimi trofeje
Trenérský svět se ve své podstatě těžko rozděluje na ty dobré, a ty špatné. Lepší určení je úspěšní a neúspěšní. Ale aby to nebylo příliš striktní, i mezi neúspěšnými jsou jedinci, kteří díky svému intelektu umí fotbal, své hráče a okolí obohatit. A teď co je na téhle mapě Zinedine Zidane.
Mimořádně úspěšný kouč, bez debat, ale co je na tom ještě důležitější, do světa taktiky ohraničeného bílým obdélníkem před lavičkami přišel jako obrovská osobnost z časů, kdy hrával. Byl jedním z nejvýznamnějších fotbalistů historie, a to mu přihrálo jednu zásadní výhodu.
Kdokoliv na světě mu patřičně skládal komplimenty a uznání ještě předtím, než se představil hvězdám v kabině Realu. Tedy před svým prvním velkým angažmá. A tím pádem před ně předstoupil muž s dobrým předpokladem být přirozeně respektovaný nejúžasnějšími hráči planety. Těch jsou ostatně v kabině Realu mraky...
Není lepší výchozí pozice, než mít na své straně Cristiana Ronalda, pro něhož jste osobností, a který k vám vzhlíží.
Zinedine Zidane se pak v průběhu své zatím krátké kariéry, což je vzhledem k získaným trofejím ještě obdivuhodnější, dostal do velmi úzké sorty největších trenérských veličin. Skvělý a úspěšný hráč plus velmi úspěšný kouč. Pep Guardiola, Carlo Ancelotti a pár dalších mezi sebou vítají Zidana.
Výhoda těchto mužů už byla zmíněna výše, díky silnému respektu se jim málokdy rozuteče kabina a mezilidské vztahy v ní, a čerpají z vlastního nabytého bohatství, které má obrovský rozsah.
U Guardioly může jít například o hluboké a blízké poznání Johana Cruijffa, u Ancelottiho o zkušenosti s Arrigem Sacchim.
Přitom nejsou „nesmrtelní“, rozumějte, že nejsou bez slabin. I o nich se psalo. Třeba že Ancelottiho vliv v Bayernu slábnul, jeho náhradník Jupp Heynckes pak bavorský kolos alespoň pohledem zvenčí docela viditelně občerstvil.
Něco takového potkalo ostatně i Zidana. Mluvilo se o sporech mezi hvězdami, mezi Ronaldem a Balem, pak mezi Ronaldem a Ramosem, všechno ale utišily výsledky na hřišti.
A ještě lepší příklad spadá do loňského června při finále Ligy mistrů v Cardiffu. Tehdy se Zidane rozhodl usadit jenom na tribunu Lucase Vázqueze a Jamese Rodrígueze. Kdejaký kouč by si uhryzal nehty, kdyby se měl rozmýšlet nad tím, který bombarďák má prošvihnout takový zápas.
Jenže Vázquez sám tehdy po utkání přiznal, že když mu Zidane své rozhodnutí oznamoval, zároveň se srdečně omluvil, a že prý Vázquez ani nebreptnul.
Francouzský elegán se tím nutně nestává géniem mezi kouči, ale každopádně všem dokázal, že se jakoby zrodil být lídrem a šéfem těm nejpřecpanějším kabinám světa. Že umí usměrnit monstrózní ega a vyhrávat s nimi trofeje.
A to je role, do které jen tak někdo nedospěje. Jen si to vezměte, kdy došlo na útlum ve sklizni? Nedávno třeba za Josého Mourinha v době, kdy se mezilidské vztahy v Realu opravdu začaly sypat. Přitom Mourinho je mimořádně úspěšný a respektovaný trenér, ovšem chybí mu přirozený respekt z časů aktivního hráče. To nemusí být nepřekonatelný handicap, ostatně fotbal nás to učí, Zidane oproti takovým typům ale zkrátka má nedostižnou výhodu.
A tu si začal budovat už dávno předtím, než se nazul do polobotek a natáhl si kravatu i s tím, že se o něm ví, jak inteligentně a přiměřeně umí vystupovat.
