Bayern dráždí i pomáhá. Místo elitářství chce pomoct zatraktivnit ligu
KOMENTÁŘ JANA PODROUŽKA | Prý nuda. Velká část Německa si stýská, že v hrdé a tradiční bundeslize se už deset let nehraje o víc než o druhé místo. Že soutěž dusí stereotyp. Mistr Bayern, Bayern, Bayern… Dokonce i někteří věrní příznivci bavorského kolosu si stěžují, že zatímco třeba na titulové oslavy na jaře 1997 si dobře pamatují, jak si je užívali až do rána s pivem a světlicemi v rukách, teď se jim salátové mísy slévají jedna do druhé.
Přesně takhle o tom před pár dny alespoň mluvil Gregor Weinreich, bývalý šéf Klubu číslo 12, silné fanouškovské skupiny Bayernu, v obsáhlé reportáži New York Times.
Jsou zpovykaní?
Rouhají se?
Možná obojí. Nebo možná jsou jejich pocity naopak relevantní a zasluhují péči a pozornost.
Ale když člověk letmo pohlédne do ochozů bundesligových stadionů, rozhodně si nevšimne zřejmého ústupu fanoušků, a tudíž jejich zájmu. Součet návštěvnosti zápasů se už od sezony 2010/2011 stabilně pohybuje v klidu přes třináct milionů diváků. Platilo to i pro ročník 2018/2019, tedy poslední, který nebyl ani na vteřinu ovlivněn rozsáhlým covidovým morem a na jehož konci slavil Bayern už posedmé v řadě.
Z tohoto pohledu to spíš vypadá jen jako štěbetání a brblání, které ani není myšleno vážně. Prostě je nezvyk vyhrát desetkrát v řadě, protože se to za dlouhou historii bundesligy ještě nikomu nepovedlo, a tak si lidi hledají touhle zvrácenou formou zábavu a témata k diskuzi.
Místo aby doopravdy ocenili sílu a umění slavného a gigantického klubu, který už roky dokáže rázně odrážet konkurenci Dortmundu, Lipska, Mönchengladbachu, Leverkusenu… Vždyť to přece není samozřejmost a v Evropě by se našlo plno klubů, které sice mají předpoklady své domácí soutěže ovládnout podobně suverénně, jenže se jim to vůbec nedaří.
Odhlédneme-li od pocitů fanoušků, situaci legitimizuje fakt,
