Fotbal je nejdůležitější věc na světě. Jen by ho občas mohlo být méně
Bill Shankly byl famózní fotbalový manažer, tvůrce liverpoolského zázraku v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Před Anfieldem, tím ikonickým i když ne úplně moderně vymazleným stadionem má sochu. Tenhle pán říkal: „Fotbal není otázka života a smrti, fotbal je mnohem důležitější.“
Tím se tak nějak řídíme všichni, co se nejkrásnější hrou zabýváme. Fanoušci, trenéři, hráči, novináři, mraky dalších lidí okolo.
A pak přijde zápas české reprezentace v Černé Hoře. Hraje se v druhé půlce června, kdy by měli být borci na dovolené. Na tribunách je pár diváků.
Tomáš Souček, ten nezničitelný stroj, zapisuje utkání ze sedmé desítky v sezoně. Je to na něm vidět. Když se vyrazil v Edenu bít za barvy West Ham United ve finále Konferenční ligy nebo poté za národní výběr na Faerských ostrovech, pořád sršel energií. Tady ne. Naskočí do sestavy, protože se to má, navíc on je Souček. Všechna čest, a to bez ironie. Jenže není rozumné, aby naše mašinka Tomáš prostě vždycky vyjela na svoji pouť.
Měla být doma, starat se o rodinu, v Havlíčkově Brodě jít s kamarády na pivo. Zaslouží si to.
Místo toho hraje přátelák v Černé Hoře. Zase má pásku, zase běhá o sto šest. Je tak nastavený, i když jeho další kumpáni zmizeli po kvalfikaci na Faerech. Není to chyba Součka ani jejich.
Jde o nesmyslnost vycházející z mezinárodního kalendáře. Prostě se hraje přátelák, dělejte si, co chcete. Česko navíc v tuto chvíli nemůže nasadit mladíky, protože se procpali na mistrovství Evropy do jedenadvaceti let.
Zbytečnost zápasu je evidentní, i když do toho pánové samozřejmě šlapou naplno, jsou na to zvyklí. Někdy je lépe fotbalu míň než víc.
