Askou přestal šlapat, ale není jediný pachatel. Sparta sází na „efekt Friis“
KOMENTÁŘ JIŘÍHO FEJGLA | Už jen čísla tvrdě žalují: sparťanská obranná hra byla na podzim těžce podprůměrná. Absolutně nedosahovala úrovně slučující se s ambicemi dvojnásobného mistra, který navíc po devatenácti letech pronikl do Ligy mistrů.
V domácí soutěži devatenáct utkání, v nich dvaadvacet inkasovaných branek. V Champions League dvanáct střetů a čtyřiadvacet balonů v bráně Petera Vindahla. Celkově to dělá průměr 1,14 gólu na duel. Pro srovnání Slavia, tedy hlavní rival i poměrná jednotka, byla pokořena v lize sedmkrát a v kontinentálních střetech, jichž absolvovala deset, jedenáctkrát. Její průměr tak spadl na až neskutečné numero 0,48.
Letenští kupili nevynucené individuální chyby, což jde za psychickým nastavením (dejme tomu i únavou), zejména však nebyli systémově vyladěni. Tým často působil jako dvě samostatné jednotky, defenziva a ofenziva nebyly propojeny. Mezi zálohou a obranou byl zásadní nesoulad, stejně jako v presinkových záležitostech, které se přitom na začátku ročníku (do zápasu se Salcburkem) dařily.
