Kristiina Mäki
18. března 2023 • 17:25

Moje cesta k běhání. Díky rodičům. A nikdy nepodceňujte těhotnou ženu

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
SESTŘIH: Česko - Švédsko 7:3. Nároďák se porve o zlato, finále po 14 letech!
Famózní Nečas zničil Švédy čtyřmi body! Podívejte se, jak tlačil Čechy do finále
VŠECHNA VIDEA ZDE

Co tě na tom baví? Proč běháš? Baví tě běhat dokola? A co když bude pršet nebo zima? To jsou nejčastější dotazy od první chvíle, co jsem začala běhat. Možná bychom si mohli ta období pojmenovat a rozdělit.



Začátek

První impulz nastal ve čtvrté třídě, kdy jsem navštěvovala kroužek atletiky. V něm jsme dělali všechny disciplíny, hody, sprinty, skoky. Záhy vyplynulo, že mi jde a baví mě jen běžet. Čím déle, tím lépe. Bylo to nejmíň populární a vytrvalostní běhání neměl rád skoro nikdo. Děti si v tom malém věku spíš vybíraly disciplínu, kterou dělá kamarád nebo celá parta. To taky nebyl můj případ. Ne, že bych neměla kamarády (úsměv), ale mně spíš imponovalo, že v něčem vynikám sama.

Puberta

Z kroužku jsem přešla k prvnímu trenérovi. Trénovali jsme pravidelně a začala jsem i závodit. Zpočátku mi to pořád šlo, pak jsem se potýkala s nedostatkem železa, chvíli mi to neběhalo. Taky jsem přešla do puberty, kdy lákadla jako kamarádi, co nesportují, byla silnější.

Běhání mě furt bavilo, ale taky jsem chtěla zapadat do nějaké party. Naštěstí zakročili rodiče a chvíli mě do tréninku nutili, zakazovali mi zábavu. Zpětně jim za to moc děkuju!

Odmala mě vedli k disciplíně, takže nebylo těžké ji znovu najít. Pak jsem v roce 2009 jako juniorka skončila na MČR dospělých čtvrtá a o málo nesplnila limit na juniorské MS. Tehdy jsem si říkala, že bych možná někdy mohla být dobrá, když se tomu budu pořádně věnovat.

Cesta do Prahy

Krátce poté přišla nabídka z Ameriky. Bylo mi, tuším, devatenáct. Neskutečný, paráda, pojedu do Ameriky dobýt svět! Přesně takhle jsem to brala. Bezhlavě. Teď už můžu říct, že jsem naštěstí nesplnila všechny kritéria, která požadovala univerzita. Veliké zklamání.

Navíc jsem neměla žádný plán B a už byl konec srpna, tedy i pozdě na to nějaký plán B řešit. Nicméně jsem navázala spolupráci s mým druhým trenérem Pavlem Červinkou a rozhodla se jít ze Žďáru nad Sázavou do Prahy. To se později ukázalo jako to nejlepší, co se mohlo stát.

Nastoupila jsem na jazykovou školu, abych byla student, protože život v Praze nebyl a není levný. A začala jsem trénovat na Dukle, na Julisce. Začátky, jak už to bývá, byly těžké. Přechod od tepla domova s rodiči do studeného sdíleného bytu nebo ubytovny byl tím nejvyšším skokem.

Přibrala jsem třeba osm kilo. Trénink byl úplně něco jiného. Prostředí samozřejmě taky. Po nějaké době si vše sedlo, já zhubla (úsměv) a učila se

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud