Nedomanský už se dočkal. Přijde v Síni slávy také čas Ivana Hlinky?
V červnu 2016 vyšel v deníku Sport komentář „Čas pro Hlinku a Nedomanského“. Reagoval na jména nově vybraných členů do torontské Síně slávy (Lindros, Vachon, Makarov) a nadhazoval myšlenku, že zámoří by nemělo přehlížet přínos hokejových hvězd z bývalého Československa, byť jejich jména nejsou vyryta na Stanley Cupu nebo individuálních trofejích.
S nadsázkou se dá říct, že druhou část titulku tento týden Hockey Hall of Fame splnila. A co ta první část? Je reálné, aby se stejné pocty, jaká byla prokázána Václavu Nedomanskému, dočkal posmrtně také Ivan Hlinka?
Výpis z jeho životopisu hovoří jasně. Jako hráč se třikrát stal mistrem světa, pětkrát domů vezl stříbrnou medaili a dvakrát bronzovou. Oba tyto kovy získal i na olympijských hrách. V roce 1978 se dostal do All Stars světového šampionátu, o dva roky dřív byl členem týmu, který se senzačně proklestil do finále prvního Canada Cupu.
Patřil i do první vlny evropských hráčů v NHL. Ačkoli směl odejít až v jednatřiceti letech, už pomlácený sezonami ve vrcholovém sportu a stíhaný zraněními, obstál tam. Za dva roky ve Vancouveru si připsal solidních 123 bodů a výrazně pomohl klubu k postupu do finále Stanley Cupu.
V roli trenéra slavil srovnatelné úspěchy. Český národní tým dovedl k titulu mistrů světa a především k vítězství na olympijském „turnaji století“ v Naganu, prvním, kde mohli hrát profesionálové z NHL.
Společně s finským kolegou Alpem Suhonenem se stal i průkopníkem v zámoří. Byť v Pittsburghu nevydržel dlouho, postup do semifinále Stanley Cupu není pro žádného kouče něčím samozřejmým. Zatím je i posledním evropským trenérem v NHL, po jeho odchodu v říjnu 2001 už nikdo na stejnou metu nedosáhl.
Možná namítnete: o čem se tedy, sakra, bavíme?
Změňme model ocenění, zní už i z Kanady
Bohužel odkazu Ivana Hlinky
