Konec kariéry? Tomáš toho měl plnou hlavu, ale nešlo to. A můj návrat...
KOMENTÁŘ LUCIE ŠAFÁŘOVÉ | Tak už máme oba po kariéře… I můj Tomáš (Plekanec) se ze zdravotních důvodů rozhodl, že s aktivním hraním skončí. Bylo to pro něj moc těžké rozhodnutí, hokej miluje, ale nakonec jsem ráda, protože zdraví má člověk jenom jedno. Myslím si, že udělal správný krok.
Den předtím, než jsem se dala do psaní tohoto sloupku, jsme byli s Tomem v Kladně, kde mu klub i fanoušci nachystali krásnou rozlučku. Měl to opravdu moc hezký, včetně nápisu, který se objevil v kotli, že mu děkují jako kapitánovi.
Byly u toho i obě naše děti, jsem ráda, že se nakonec nesekly. Protože Leontýnka byla trochu nejistá z tolika lidí a Olík se bál toho maskota rytíře. Ale nakonec jsme to všichni zvládli. Tomáš si takový ceremoniál určitě zasloužil, protože jeho kariéra byla opravdu úžasná. I kvůli Kladnu konec hodně zvažoval, nechtěl odcházet takhle v rozehrané soutěži, ale prostě to nešlo.
Nechala jsem to vyloženě na něm. Dobře vím, že my sportovci během kariéry tělu dáváme hodně zabrat, hrajeme s horečkami, s chřipkou, s bolestí. Vždycky uděláme maximum, abychom mohli sportovat. Ale teď už se jednalo o vážnější poranění, má nález na plotýnce. Takže když jsme se o tom bavili, říkala jsem mu, že musí myslet na to, aby mohl vůbec dál fungovat a alespoň rekreačně sportovat. Protože dobře vím, že sport je jeho celý život.
Nakonec jsem ráda, že se tak rozhodnul. Protože nejhorší je, když člověk zpětně něčeho lituje. Platí, že zdraví je nejdůležitější, což není žádné klišé. Neustále to zvažoval, měl toho plnou hlavu. Moc chtěl Kladnu pomoct i dál, ale viděl, že do případného play off nebo kam by se vlastně dostali, je ještě hodně daleko. Kdyby byla rozhodující fáze sezony za pár dní, asi by se ještě hecnul. Ale takhle to nešlo.
Jsem za něj moc ráda, že má hned čím navázat a stal se součástí realizačního týmu reprezentace. Hokeji pořád věnuje spoustu času, vzdělává se. Je vidět, že ho to moc baví a naplňuje. Je otevřený novým věcem a myslím si, že jednou by mohl být opravdu dobrý trenér.
A že by teď byl víc doma? Zatím spíš naopak… Týden byl s národním týmem ve Švédsku a ve Finsku, předtím v rámci srazu absolvoval všechny tréninky. Jezdí po zápasech a sleduje hráče, takže povinností má hodně. Není to tak, že bychom spolu celé dny trávili doma na gauči. I když je pravda, že si ulevil v tom, že nemusí každý den dopoledne na led. Takže je to tak hezky vyvážený. Na nervy si každopádně nelezeme.
Musela bych každý den vyplňovat, kde jsem...
Pokud jde o mě, tak i když jsem se objevila na turnaji v Remeši, určitě to není tak, že bych se chtěla vracet k profesionálnímu tenisu. Tam to bylo trochu nešťastný. Já si chtěla turnaj ITF vyzkoušet kvůli tomu, abych si jednou mohla zahrát s neteřemi. Ale tenis je v tomhle hrozně přísný.
Aby se člověk vrátil na nějakou úroveň, musí zase naskočit do celého únavného kolotoče. Je potřeba sbírat body, objíždět turnaje, být na cestách. Navíc musí šest měsíců dopředu nahlásit, že se chce na nějakém turnaji objevit, a celou tu dobu se ho týkají i veškeré dopingové procedury.
Každý den bych musela vyplňovat, kde jsem, navíc by komisaři mohli přijít kdykoliv na kontrolu. A situace, kdy jsem doma sama s dětmi, přijde nějaký cizí pán a já před ním půjdu čůrat do kelímku, by nebyla zrovna moc příjemná…
Říkala jsem si, že by byla zábava si občas někde zahrát čtyřhru, hlavně s neteřemi, ale uvidíme. Restrikce jsou velké. Každopádně mě lákají další turnaje legend, které taky mají výbornou úroveň. Do toho mám nabídky, abych komentovala tenis. Možností mám víc. Ke sportu mám pořád blízko, ale děti jsou ještě malé, takže se nechci uvázat k něčemu na plný úvazek. Zvlášť, když Tomáš bude hodně pryč s reprezentací.
Ještě zmíním Ivana Lendla, s kterým jsme si nedávno popovídali v americkém Newportu. Bylo to hrozně fajn, s Tomem se bavili i o hokeji. Je na něm vidět, že žije sportem. Je s ním velká zábava a na to, co v tenise dokázal a jaká je to legenda, se chová neuvěřitelně přirozeně.
