Poslední Bílkův omyl. Nepochopil, proč musel u týmu skončit
O docela sympatickou sebereflexi se na závěr své reprezentační mise pokusil trenér Michal Bílek. „Byl jsem pro lidi nepřítel číslo jedna. Měl jsem být otevřenější a víc vysvětlovat, které hráče stavím. To byla chyba,“ pravil. Kus pravdy na tom je. Bývalý kouč národního týmu byl pro fanoušky i média opravdu těžko uchopitelný. A dokola používanými frázemi pak časem dráždil davy stejně jako toreador býka rudým suknem.
Přesto – i z těchto slov je cítit Bílkovo fatální nepochopení příčin, kvůli nimž musel ještě před koncem kvalifikace vyklidit kancelář na Strahově. Trenér neskončil proto, že byl neoblíbený. Kdyby právě to hrálo zásadní roli, byl by odvolán už dávno. Skončil proto, že si za čtyři roky nepostavil tým, který by byl z velmi hratelné skupiny schopný postoupit alespoň do baráže MS. Skončil proto, že reprezentace pod ním neměla progres ani styl a opakovaně selhávala.
Za tento stav ale nenese odpovědnost jen Bílek, nýbrž i ti, kdo ho po všech průšvizích ve funkci v dobré víře drželi. Tedy výkonný výbor v čele s předsedou Miroslavem Peltou. Ten velmi toužil po úspěchu, bohužel zvolil špatnou cestu. Co tím myslím? Většina lidí z Peltovy generace funkcionářů jsou praktici, které spojuje bytostná nechuť dělat z fotbalu vědu. Řídí se takzvaným selským rozumem.
Jenomže z fotbalu se za poslední roky věda stala. Stejně jako v ostatních sportech se špička rozšířila a vyrovnala. O vítězích a poražených proto logicky rozhodují zdánlivé maličkosti. A kdo má šanci tyto „maličkosti“ nejvíce ovlivnit? Právě trenér.
Takže jestliže před dvaceti roky s dobrým mančaftem dokázal uspět i kouč nedouk, hlavně když si pohlídal, aby se mu hráči den před zápasem nezapomněli v baru, dnes je role muže na lavičce klíčová. Není dvanáctým hráčem mužstva, ale tím prvním.
Dokonalá analýza soupeřovy hry i možností vlastního mužstva, neustále vzdělávání se a kontakt s vyspělým fotbalovým světem, schopnost využít odbornou oponenturu, znalosti i z oblastí psychologie, fyziologie, motoriky a navíc trenérský cit a intuice – to všechno je dnes nutná výbava úspěšného reprezentačního trenéra.
Bílek ani v jedné z těchto věcí nevynikal a nikomu z jeho nadřízených to nevadilo. Vedení reprezentace si často stěžovalo na to, že útoky vůči Bílkovi jsou osobní a nespravedlivé. Na druhou stranu po selháních nepřicházela ze Strahova odborná vysvětlení. Mluvilo se jen v obecných frázích: selhala koncovka, měli jsme špatný pohyb, chyběla kvalita na míči. Proč? Prostě proto. Z fotbalu přece není třeba dělat vědu…
Miroslav Pelta by nyní měl uznat, že takový selský přístup k fotbalu ještě může fungovat v Jablonci, ale na mezinárodní úroveň to už je žalostně málo. Dobrý kouč pro „nároďák“ toho prostě musí vědět daleko víc než ostřílení pardálové z výkonného výboru.
Při hledání nového kouče proto musí hrát hlavní roli právě jeho odbornost. Ne jeho oblíbenost u fanoušků, jak tvrdil manažer fotbalové reprezentace Vladimír Šmicer v rozhovoru pro ČT a bohužel tím sám sebe shodil. Jen vzdělaný trenér s profi týmem spolupracovníků v zádech má šanci i se současnou generací, která opravdu nedosahuje kvalit Nedvěda, Poborského, Kollera či právě Šmicra, hrát v Evropě i ve světě důstojnou roli.
