Martin Vait
7. července 2021 • 11:30

Už zase hodnotíme reprezentaci. A zase s frustrací?

Autor: Martin Vait
Vstoupit do diskuse
5
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Český národní tým dnes čeká hodnotící tisková konference po návratu z šampionátu. Je to jeden z mála případů, kdy se jinak velmi repetitivní a předvídatelný žánr tiskovek vymyká kontrole, jak v minulosti úspěšně demonstrovali mnozí trenéři napříč fotbalem a hokejem. 



Protože hokej měl tu čest v posledních letech v tomto ohledu zářit častěji než fotbal, připomeňme si jen poslední turnaje. Naposledy Filip Pešán po šampionátu dvacítek odjistil v hokejovém prostředí granát svými prohlášeními, že se v klubech nepracuje dobře. Před ním zase Miloš Říha spustil potoky slz po “nesplněném úkolu” na bratislavském šampionátu v roce 2019.

Fotbal tolik příležitostí hodnotit nemá, ale když už, tak pořádně. Třeba Pavel Vrba měl po EURO 2016 stále motivaci vést národní tým, ale za pár dní už ne, tak odešel do ruské Machačkaly. Po vyhroceném EURO 2012 se zase Michal Bílek obořil na přítomné publicisty, aby “neřešili blbosti a děkovali Milanu Barošovi”, který krátce předtím vyhrožoval jednomu z novinářů, že ho zabije.

To, že hodnotící tiskovky mívají atmosféru někde na pomezí lidového tribunálu a frašky, kdy po sobě podezřívaví účastníci nervózně štěkají a základy dobrých vztahů v nejlepším případě dostávají první pukliny, má víc důvodů. Hodnotící tiskovka se pořádá maximálně jednou za rok (v případě hokeje), ale v případě fotbalu spíš za čtyři léta. Navíc se nekoná se okamžitě po skončení konkrétního utkání.

Mezi zápasem a setkáním s veřejností uplyne ještě určitý čas a za těch pár dní u části fanouškovské i novinářské obce stačí nabobtnat emoce a občas i frustrace. Nepříjemné otázky, které by krátce po vyřazení byly netaktní, či alespoň nedostatečně urovnané, tady dostanou jasnou, a možná až okatě drsnou formu. Máloco je vyhrocenější než jindy vždy přísně formální akce s až katechetickými mantrami.

Někdo by si mohl myslet, že tisková konference s Jaroslavem Šilhavým bude výrazně umírněnější – jednak proto, že kouč je maximálně nekonfliktní a sympatický člověk, nebo proto, že čtvrtfinále na evropském šampionátu je pro reprezentaci obrovský úspěch. Zvlášť v porovnání s tím, jak tragicky se prezentovala před pouhými třemi lety pod Karlem Jarolímem. Ať už ale bude nebo nebude (nebo byla či nebyla), nedivil bych se opaku. Letos mimochodem pro jistotu tenhle nervózní štěkot odstartovali už sami někteří představitelé FAČR na sociálních sítích.

Je to už čtvrtý šampionát v řadě, který pro české fanoušky i část odborné veřejnosti není jednoznačným a všeobecně přijímaným úspěchem. Letos v porovnání s ostatními turnaji suverénně nejméně zaslouženě. 

Národní tým se vydal na maximum sil, když nalétal tisíce kilometrů a neustále měnil plány. Porazil rovnocenné Skoty v jejich domácím prostředí. Přehrával vicemistry světa z Chorvatska a pak pochopitelně a takticky držel postupový výsledek. Rozhodně nepropadl s Anglií, od níž jen před dvěma lety dostal bůra. Nizozemce takticky přehrál. 

EURO 2021: Na Dány Češi měli. Chybělo využívat strany, hodnotil Hřebík. Úspěch nás nesmí uspokojit
Video se připravuje ...

Nabídl památné momenty - Schick s pěti góly (a jakými!), Holeš proti Nizozemcům, Vaclík, zakrvácení Bořil a Souček. Byl jediným týmem, který proti Dánům nastřádal více xG, tedy předpokládaných gólů, soupeře místy přehrával, ale šel na absolutní hranice svých fyzických možností. Víc už šlo udělat jen málo, zase by se mu muselo všechno sejít a dokonale sepnout. Dánové možná ani na hranici svých sil nehráli. 

Přesto se Češi dostali dál než Francie, Německo nebo Portugalsko. A přesto jim mnozí vyčítají, že se na reprezentaci nedívalo hezky, že týmu chybí kreativnější hráči, dokonce že (sic!) Jaroslav Šilhavý prokoučoval čtvrtfinále s Dánskem. Ano, občas se mohly některé situace řešit jinak nebo lépe. Někteří hráči se nepotkali s nejlepší formou a bylo vidět, že drtivá většina týmu byla po sezoně vyčerpaná. Ačkoliv se i tak vydala na maximum, nebyla tentokrát na naprostém kvalitativním vrcholu, který ukázala třeba proti Belgii nebo Anglii doma v kvalifikacích.

Není náhoda, že oba nejtradičnější sporty jsou v zajetí přehnaných očekávání. Jedna věc je vytvářet tlak na stát a sportovní svazy a asociace, aby umožnily co nejlepší výchovu pro trenéry, děti a mladé lidi. Pak tu zase budou individuality, na které byl český fotbal a hokej zvyklý – a kterých, upřímně řečeno, mají dnes Dánové daleko víc. Tým je základ, ale to ví právě taky čtvrtfinálový soupeř české reprezentace.

Jiná věc je mít na tým adekvátní a splnitelné nároky. A se současnou generací hráčů tým dokázal víceméně vše, co bylo v jeho silách. Očekávalo se přitom před pár lety za Michala Bílka a Karla Jarolíma, že tu teď bude pusto, prázdno. Jindřich Trpišovský, Jaroslav Šilhavý a mnozí další ale dokázali opak. 

Vstoupit do diskuse
5
Články odjinud


Články odjinud