Číšník z Ázerbajdžánu, který psal o Plzni. Taxikář, co odjel, a pivo z Žatce
GRUZÍNSKÝ ZÁPISNÍK MICHALA KOŠTUŘÍKA | Sedím v restauraci v centru Batumi, den před utkáním Česka na EURO U21 proti Anglii. Pochutnávám si na Mcvadi (gruzínský název pro šašlik) a číšník se mě zeptá, odkud jsem. Když slyší Czechia, rozzáří se mu oči: ‚Já jsem býval sportovní novinář, psal jsem o Spartě, Slavii, Plzni, Jablonci, Bohemians‘…To jsem zase vytřeštil bulvy já. A Nitzan vyprávěl: Pocházím z Ázerbajdžánu, kde jsem pracoval jako sportovní redaktor. Když hrál Karabach s Plzní o Ligu mistrů, šéf mi dal důvěru, ať sleduju český fotbal a píšu o něm. Ve vaší zemi jsem nebyl, ale hodně jsem o ní četl. Hlavně tedy o fotbale.“
Trošku mě zarazilo, že sympaťák Nitzan neznal gruzínského záložníka Vakha, který po čtyřech letech ve Zlíně přestoupil do Jablonce, ale nemusí vědět všechno, že... Už má vyšší ambice než psát do ázerbájdžánských novin články o českých fotbalových klubech. „Tady si rozhodně vydělám víc,“ líčil uprostřed provozu restaurace Melvana.
Jeho snem je přesun do Německa a práce v tamním pohostinství. Živořit na východě už nehodlá. „Ázerbajdžán, Uzbekistán, Gruzie, to jsou chudé země. A já už nechci být chudý, ale bohatý,“ přesvědčoval. Popřál jsem mu, ať se jeho sny stanou skutečností.
Mimochodem, jídlo bylo výborné, prostředí příjemné a nakonec jsem ještě dostal zdarma šálek gruzínského čaje. „Pozornost podniku,“ usmál se černovlasý Niztan, znalec českého fotbalu. Suchopárkův tým má na EURO dalšího fanouška.
Za některé věci v Gruzii platit musíte, i když o ně nestojíte. Když jsem v obchodě míjel v uličce mezi regály obtloustlého pána, štrejchnul jsem taškou o dvoulitrovou plastovou láhev džusu, ta se překlopila, spadla z poličky z pár centimetrové výšky na zem a rozbila se. Nešikovnost mě stála v přepočtu 60 korun. Nechápu, jak se mohla rozbít, ale hádat jsem se nechtěl. Navíc by mi stejně nikdo pořádně nerozuměl.
Jinak u moře v Batumi dál čekám na první sluneční paprsky. I během středy bylo převážně zataženo, občas sprchlo, teplota lehce nad dvacet stupňů. Centrum města velkého zhruba jako Plzeň je každopádně hezké. Úzké uličky plné restaurací, obchůdků, kaváren, kadeřnických a hlavně masérských salonů. Skoro západní svět. Na pobřeží zase najdete ruské kolo, kde se za 10 lari (cca 90 korun) můžete povozit. Z kabinek je fajn výhled do dáli, ale jede fakt až moc pomalu.
Nabídce alkoholu vládne víno, ovšem i milovník piva si přijde na své. Já jsem ve Sparu objevil plechovku Žateckého Guse. Nikdy jsem o té značce neslyšel, tak ji otestuju. Snad bude za těch zhruba 32 korun stát. Úplně levně v přímořském letovisku není.
Už jsem stihl ochutnat i místní gastronomickou specialitu Chačapuri, tedy gruzínské pečivo plněné rozteklým sýrem. Něco jako sýrová pizza. Jedna porce (120-180 Kč) vás fakt zasytí. Nechutná to špatně, nicméně gurmáni se asi olizovat nebudou.
Krátce k mému ubytování. Září novotou, kuchyňka je skvěle vybavená, velká lednička i s mrazákem, z balkonku se koukám na moře…Ovšem apartmán ve 27. patře budovy Sea Towers má také své mouchy. Sice si můžu vyprat v pračce Zanussi, ale z osmi zásuvek fungují jen tři. Bohužel ty, co jsou nejdále od postele, nočních stolků a kuchyňského koutu. Jedna v koupelně, další pod psacím stolem a třetí v rohu místnosti. Hodně nepraktické. Takže pokud si budu chtít ohřát něco k jídlu v mikrovlnce, budu ji muset dát do koupelny…Pod stolem nabíjím telefon a vařím vodu na čaj, v rožku pod klimatizací mívám zapojený počítač.
Ještě rychlé shrnutí dnešních jízd Boltem:
Šofér Dimitri (Toyota Prius) se na mě vykašlal, prý mě před hotelem nemohl najít. V chatu suše oznámil, že odjíždí.
Jeho následovník Koki (Honda Civic) přifrčel bez předního nárazníku, viděl jsem až do motoru. Nicméně mě bez bloudění (s navigací v telefonu) zavezl do hotelu Le Meridien na rozhovor s asistentem reprezentace U21 Michalem Horňákem.
Třetí do party Zaur (také hybridní Toyota Prius – nejčastější zdejší fáro) neprohodil za celou cestu zpět ani slovo. Díky!
