Středověk trvá? O popleteném řidiči, „slušných“ Japonkách a Fordech
PŘÍMO Z BATUMI | Můj první den v Gruzii na EURO U21? Snad budou všechny ostatní lepší. A mnohem. Přímořské Batumi mě po dvou hodinách spánku a celkem devatenácti na cestě přes Istanbul (že mě ve Vídni málem nepustili k odletu kvůli několikaminutovému zpoždění při check-inu, o tom radši vyprávět nebudu) přivítalo vytrvalým deštěm, zamračenou oblohou a absencí funkční wifi na letišti.
První rozpačité dojmy z dějiště turnaje málem úplně vytěsnily nevšední zážitek z letadla. Když jsem si pročítal pondělní deník Sport, starší Japonka, sedící vedle mě (pochopitelně v roušce), mi najednou beze slova sebrala noviny.
Koukal jsem na ni, co to má znamenat. S úsměvem si před sebou rozprostřela poslední stránku, kde byl rozhovor s tenistkou Karolínou Muchovou a začala si ji mobilem fotit. Pak si snímky finalistky Roland Garros uložila do aparátu a výtisk mi vrátila. Fakt nemám nic proti Japoncům, ale když pár minut na to jiná občanka této země předběhla dva lidi v řadě na WC, přišlo mi, že to s tou jejich profláklou slušností nebude tak horké.
O gruzínské pohostinnosti taky snad až jindy. Z objednaného hotelu mě hned chtěli vystěhovat, neboť jsem chtěl platit kartou. Němožno, sdělil mi pán, který zvládl anglicky maximálně „sorry sir“, „hello“ a „no“, jako většina jeho krajanů. Do toho nemohl rozjet na pokoji internetové připojení, což je jak už jsem za půl dne zjistil, v kavkazské zemi docela vzácná komodita.
Po gradující výměně názorů (já anglicky, on rusky) mi dal na ucho svého bosse, který uměl Shakespearovým jazykem asi o dvanáct slov víc. Trval jsem na tom, že platím pouze kartou a on že jedině cash. Kolega mezitím urovnal pokrčené povlečení na posteli, aby mi naznačil, že u nich tedy rozhodně bydlet nebudu.
Zkrátím to. Oba chlápci za půl hodiny dorazili s platebním terminálem. Kdoví, kde ho schrastili…Světe div se, fungoval. Trošku jsem si poopravil svůj sílící dojem o středověku, do něhož jsem strojem času značky Boeing zavítal a o němž zpívala kapela Lucie. Středověk neskončil, středověk trvá…Zaplatil jsem, wifi se rozjela a svět byl zase krásný. Byť kapky deště dál bubnovaly na římsu balkonu.
Další nechtěné dobrodružství mě však ještě čekalo. Cesta Boltem (ano, tahle vymoženost dorazila až do Batumi – na rozdíl od Istanbulu) do hotelu Le Meredien na rozhovor se záložníkem Pavlem Šulcem měla trvat asi pět minut. Tři a půl kilometru po docela široké a udržované pobřežní komunikaci, pohoda. Kdyby nebylo hnusně, projdu se, ale takhle jsem půl hodiny před schůzkou kontaktoval Tengize v bílém Fordu Fusion. Byl nejblíže, za chvíli brzdil před mým apartmánem.
Vyrazili jsme. Cestou jsem si pročítal zprávy v mobilu a nesledoval jízdu. Když mi přišlo, že trvá nějak dlouho a čas se nachyluje, zvedl jsem oči a spatřil, že projíždíme nějakou vesnicí ve vnitrozemí. Vyděsil jsem se. Tengiz samozřejmě anglicky nemluvil a když jsem na něj chrlil, že jede blbě, jen se (blbě) usmíval. Když jsem si vygoglil, kde se nacházíme, smích ho přešel. I mě. Byli jsme čtrnáct kilometrů od cíle, kde už v tu chvíli začínali kolegové rozhovor se Šulcem.
Chvíli na mě počkali, jenže cesta ucpaným centrem nám sebrala další minuty. Zuřil jsem a Tengiz taky. Komusi volal a hulákal do telefonu jako blázen. Pak vzal svůj přístroj a naznačil, že ho vyhodí z okna. „Internet,“ zahlásil. Pochopil jsem, že mu vypadlo spojení, takže jsme zbytek trasy dojeli podle mé navigace. Musím uznat, že se svérázný šofér snažil. Pochopil, že spěchám a jsem na něj naštvaný. Když na semaforu naskočila červená, ukázal jsem mu, ať jede. Jel. Upřímně, myslím, že by to udělal i bez mého pokynu.
Doprava v Batumi je ryzí Asie. Nějak takhle to funguje v Indii či na Srí Lance. Kdo předjíždí, troubí. Kdo je předjížděn, činí totéž. Na silnici platí právo drzejšího. Pruhy neexistují, stejně by se podle nich nikdo neřídil. Během naší nevítané objížďky regionu Adžárie jsem zahlédl minimálně pět jedoucích aut bez velkého kusu karosérie, obvykle jim chyběla celá přední část.
Tengize mi bylo ve finále líto. Zaplatil jsem mu čtyři lari, což je nějakých pětatřicet českých korun. Ujel se mnou skoro čtyřicet kilometrů, takže si dovolím tipnout, že skončil v těžkém minusu. I když vede městem ropovod z Baku, nafta ani tady není zadarmo. Na hotel jsem dorazil logicky příšerně pozdě, jablonecký záložník už byl víceméně vyzpovídán. Stihl jsem položit pár otázek, za což díky.
Cesta zpět už byla vlastně úplně nudná. Nestojí za to se rozepisovat o tom, jak jsme se s řidičem Jamalem deset minut nemohli najít. On psal do chatu, že je na místě a já taky. Nakonec jsme se setkali, stál naproti budovy. I on měl otřískaný Ford Fusion. Na okružní jízdu mě naštěstí nevzal, mrakodrap s mým apartmánem ve 27. patře trefil hned na druhý pokus.
Už se těším, až vysvitne sluníčko a uvidím přívětivější tvář dovolenkového centra Gruzie.
Ono to půjde…
