Tam, kde válel Kviča... Češka v lanovce a pivo v ceně dvou. Co popelnice?
GRUZÍNSKÝ ZÁPISNÍK MICHALA KOŠTUŘÍKA | Musím říct, že po třech dnech už jsem se v Gruzii zaběhl. Nemilých překvapení a komplikací ubylo, taky už furt neprší a věřím, že o víkendu uvidím nad Černým mořem i sluníčko a skočím konečně do vody. Místní a nedočkaví turisté vyráží na kamenitou pláž (viděl jsem hodně hezčích), i když je pod mrakem a lehce nad dvacet stupňů. Vytáhnou lehátka a „sluní“ se. Největší odvážlivci si nechají omývat kotníky, jeden pán se ponořil až do pasu.
Vyhlášenou atrakcí je v Batumi lanovka, která vás po čekání ve frontě vyveze na kopec za městem. Trasa je dlouhá dva a půl kilometru, jede se pomalu, žádné extra dobrodružství. Nahoře uděláte pár fotek města a hor, většina z návštěvníků mine předraženou restauraci a prodejnu suvenýrů – a zase dolů. Celé vás to přijde na 30 lari (cca 260 korun), což je celkem dost.
Novinářský kolega si malý výlet zpestřil tím, že seběhl dolů několik kilometrů pěšky. Zážitek má, podruhé už nepůjde. Cestou potkával potulné psy, měl prý trošku nahnáno. Ale zase udělal něco pro svou fyzičku. Já se i zpět vydal lanovkou, v níž se mnou seděli čtyři Němci. Tedy mluvili německy. Když starší paní slyšela, jak mluvím do telefonu, zeptala se mě čistou češtinou, jestli jsem v Batumi kvůli fotbalu anebo na dovolené. Po pár zdvořilostních frázích se zase vrátila k dokonalé němčině s přáteli. Na jiné Čechy jsem zatím nenarazil, byť někteří hráči mají přímo na místě rodiny či partnerky.
Atmosféra přímo při prvním utkání byla taková nijaká. Hlasatel oznámil v Adjarabet Areně přes osm tisíc diváků, kapacita je jednadvacet. Já bych tipnul, že na tribunách bylo tak pět tisícovek lidí. Fandily hlavně hloučky českých příznivců. Nikdo se nikde netlačil, žádné hordy rowdies. Hodinu po zápase byl na ulicích klid. Nepoznali byste, že se ve městě hraje evropský šampionát fotbalových nadějí.
Že Gruzínci až na výjimky nevládnou angličtinou, na to už jsem si zvykl. Bohužel ani většina pracovníků, kteří zajišťují servis médiím. Klidně ať na mě mluví mongolsky, jen ať je pro zápas k dispozici oficiální zápis. Ve čtvrtek večer nebyl ani jeden. Sestavy s čísly hráčů jsem si musel rychle opsat do sešitu z internetu. Takový amatérismus na velký turnaj nepatří. Ani na malý.
Do dějiště EURO U21 jsem vyrazil s tím, že je v Gruzii levno. Musím svůj názor poupravit. Za investici do jednoho piva v plechovce (oblíbil jsem si Žatecký Gus) bych u nás dostal dvě. Ani slušné hlavní jídlo v populárním Batumi nepořídíte v létě pod 150 korun. Turistická sezona holt zvedla ceny.
Hodně levné je ubytování (ovšem v apartmánech bez stlaní postele, doplňování hygienických potřeb, vynášení koše a bez avizovaného bazénu) a také doprava Boltem, který nečekaně funguje velmi dobře. Ze stadionu mě po zápase s Anglií odvezl v půl jedné v noci, za minutu byl šofér Aldin na místě. Volal mi zrovna, když jsem stál před jeho autem a rozhlížel se ve tmě, kde najdu černý Nissan Micra. Takže jsme si na vzdálenost dvou metrů vyměnili slovo „stadium“, usmáli se, já jsem nasedl a vyrazili jsme.
Do stánku, kde hrával před odchodem do italské Neapole půl sezony zdejší fotbalový hrdina Kviča Kvaračchelija, to mám pouhý kilometr a půl. Tam chodím pěšky, proplétám se s navigací v ruce mezi paneláky. O půlnoci po zápase však pro jistotu zvolím odvoz. I v neděli, kdy budou Češi bojovat o udržení postupové naděje proti Německu.
No nic, musím vynést koš. Nikdo to za mě neudělá. Mají tady vlastně popelnice?
