Jágr a jeho hokejová polosmrt. Proč nemá cenu ronit slzy a zalévat depku
Kdo měl možnost Jaromíra Jágra poznat z trochu bližší vzdálenosti než z tribuny, je mu jasné, že nynější rozpoložení hokejové legendy musí stát za starou bačkoru. Jinak řečeno, bylo už lépe. NHL opouští zadním vchodem, nezní fanfáry, žádný potlesk, spíš ho vyprovázejí soucitné pohledy. Čas se naplnil. Liga, ve které po čtvrt století přiváděl mraky ctitelů báječné ledové hry do euforie, už ho nepotřebuje. Má jiné ikony, mladší tváře. Oslaví ho zase až časem. Jako kdysi jiné hvězdy s obrovským zápisem do historie.
Tak to zkrátka chodí. Ač je to s podivem a našinec se tomu zdráhá věřit, ani Jágr není nesmrtelný, je to taky jenom člověk z masa a nyní i bolavých kostí. Byť je ta rána pořád čerstvá, dlouho se k ní schylovalo a brzy 46letý kmet musel tušit, že mu nad hlavou dohasíná calgarský plamen, je logické, že se s odchodem ze scény nesnadno vyrovnává.
Těžko na dálku radit, čím pošramocenou psychiku vyladit. Už během loňského léta při vachrlatém zájmu zámořských klubů dostávala hlava zabrat, ego se scvrkávalo. Štace u Flames nebyla úplným krokem vedle, ono by to všude jinde (snad kdyby se ho Florida na poslední chvíli nezbavila…) dopadlo asi stejně či podobně. Že by třeba v St. Louis bylo o deset stupňů více a tím i o třicet zápasů víc? Asi ne.
Nicméně, život nekončí. Jaromíru Jágrovi stejně nezbývá, než se s nemilými událostmi vypořádat a prokázat duši bojovníka, velkého hráče, který v něm někde uvnitř pořád dřímá. Tak jen to probudit znovu k životu. Kladno volá. Kladno svoji modlu potřebuje.
Kladnu už se nechce hňipat v první lize, touží jít výš, vrátit se zpět tam, kam historicky patří. Bez trvalejší přítomnosti bosse v klubovém velínu a na ledě to nezvládne. Co si budeme povídat, majitel klubu, který tři čtvrtě roku tráví čas za oceánem, to se na chodu organizace projeví.
Jágr v kladenském dresu je trhák a zrovna pro nejslavnějšího odchovance klubu ideální možnost znovu najít sám sebe.
Návrat domů je příběh, který naganský šampion potřebuje prožít. Naplno, se vší hektikou.
Mít před sebou položenou extra silnou motivaci, být poháněný energií přejícných fanoušků, vlastních i těch z tábora soupeře. Tohle přeci má smysl. To je ta tolik proklamovaná výzva.
Jasně, není to NHL, schází tomu to zadostiučinění a božský pocit z vědomí být součástí absolutní hokejové elity. Na druhou stranu, nemá cenu litovat vlastní absence u hostiny, kde stejně není odpovídající místo.
Tomáš Řepka přinesl do světa sportu výraz polosmrt. Po odchodu do fotbalové penze se cítil z půlky mrtvý. Jaromír Jágr nejspíš prožívá obdobné strasti. Na rozdíl od Řepky však má pořád velkou šanci se doma dál rozdávat. „Smrtí“ v NHL nic nekončí.
Pro něj to teprve začíná.
