Chomutovští Piráti na pitevně. Šance na oživení je téměř nulová
Zdá se, že je po všem. Pacient po dlouhé těžké nemoci skonal, chomutovský Pirát dokradl. Poslední roky nedával chudým ani bohatým. Nikomu. Je konec. Byl to hezký příběh, plný emocí, krásných bitev, fanouškovské vášně, ovšem se smutným, až tragickým koncem.
Hokejová fabrika klanu Veverkových se po působivém rozmachu a skoku do širší tuzemské špičky zamotala do nekonečné dluhové spirály, lží, planých slibů a drsného sbohem. Líp se nevede ani jejich nástupcům. Šance na oživení je téměř nulová. Musel by se stát zázrak.
Třeba ten, že zástupce několika hráčů Tomáš Krejčí nebude chtít pro své klienty to nejlepší a kývne na poměrně drzý návrh umazání sedmdesáti procent dluhů. Jenže někteří hráči spadli do tak zoufalé situace, že vezmou i to, aby měli na chleba. A vytvářejí tlak na jiné, kteří chtějí bojovat až do konce, nenechat se oblafnout a teď v očích jiných vypadají jako nenasytní... piráti.
Chomutovská strana se snaží vytvořit dojem, že Krejčího klientela netuší, co je to loajalita, a šesti desítkám ostatních hráčů zmaří vidinu alespoň nějaké jistoty. Ne, nejsou to Valach, Peters, Flemming a spol., kdo situaci dovedli do takového stavu příšernosti. Za to může někdo úplně jiný.
Pirátský případ je tlustým vykřičníkem i pro hokejový svaz. Řeknou vám, že mají krátké prsty, že udělali vše, co jim nastavené řády dovolí. V tom případě však řády absolutně nefungují. Klub potřebné peníze dávno neměl, přitom byl oficiálně solventní. A takhle to dopadlo.
