KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Jedna povinná výhra, statečný boj s velmocí, neúprosný debakl ve čtvrtfinále. Český hokej na šampionátu v USA předvedl obvyklou klasiku posledních let. Rozdíly oproti minulým turnajům jsou jen v detailech.
A to je ještě klika, že Jakub Petr znal recept na Kanadu, měl ji přečtenou, jak uvedl a z okolí naší kabiny před čtvrtfinále vyhnal vykutáleného kanadského špiona. Představte si, kdyby návod na Javory nebyl od trenéra k mání a zbloudilý fyzioterapeut poznal tajemství vytříbeného českého know-how. Pak by zámořský výběr nejspíš nečepoval desítku, ale hodně hořkou sedmnáctku.
Zbytečná ironie? Ani ne. Vždyť invektivy to před klíčovou pondělní bitvou jen sršelo. A zrovna z úst nejpovolanějšího. Jakub Petr den před startem play off zmiňoval nachystané „poraženecké články, připravené ve všech českých novinách“. Tak proti nim, těm nepřejícným škarohlídům, se prý jeho parta semkne, vzepře a překvapí svět! Pokud tahle pomůcka vůči údajnému vnitřnímu nepříteli byla páteřním motivačním faktorem před nejdůležitějším kláním, pak to celé nemohlo dopadnout jinak. Navíc to vypadá, že jiná zbraň od kouče nebyla na skladě.
Tým v bitvě o průnik do semifinále nakonec nepřekvapil. A nepřekvapil ani Jakub Petr svou rétorikou. Pokud se domnívá, že zdejší média lační po každém výbuchu a trapasu tuzemských junáků, nemůže se víc mýlit. Ať si to klidně myslí, ale také by mohl umět rozpoznat, kdy je lepší držet jazyk za zuby a hloupě se neshazovat. Je to až nedůstojné.
Možná by přibrzdil, kdyby odtušil, kolik popudlivých reakcí těmito neprofesionálními řečmi v hokejové branži mezi výraznými tvářemi, hráči i schopnými trenéry, vyvolal. Úplně zbytečně. Ale třeba by nepřibrzdil vůbec, protože co to v dnešním českém hokeji znamená být bývalým význačným hráčem s vlastním názorem? V záplavě trenérů-nehráčů, kteří jsou u vesla, skoro nic. Potížista.
Hrát si na prostořekého Josého Mourinha může mít smysl, ovšem k lavírování na tenkém ledě musíte mít za sebou i patřičnou výsledkovou historii. Nejen sebevědomí, zavánějící nepodloženou nadutostí. Čímž není myšlena arogance vůči novinářům, nýbrž vůči hokeji, jeho komunitě, celé kultuře, u nás tak přidušené.
Byť mladý národní tým potěšil vyrovnaným zápolením s Američany a Finy, což ocenily i kapacity, hokej je stále hrou, v níž platí výsledky. Jenže my s tím pracujeme, jak potřebujeme. V tom umíme být mistři. Jakákoli naše výhra je plně zasloužená, i když při nás stáli všichni svatí. A porážky jsou smolné… Faktem zůstává, že prima dojem ve Friscu notně pocuchaly kruté výprasky s Rusy a Kanadou.
Znovu. Jakmile jde o všechno, Češi krutě odpadávají. Bohužel. Pak nemá nejmenší význam chlácholit se statečným odbojem s týmy, kde s šestibodové nadílky přistál do tabulky jediný. Protože 21 následujících inkasovaných gólů s Rusy a Kanadou je zkrátka katastrofa.
Hráčům můžete vytýkat zbytečné chyby, ale to je tak všechno. Ty chyby nejsou žádnou náhodou, svalovat porážku na individuální prohřešky je klasická alibistická výmluva. Ty chyby (včetně faulů proti Finům) totiž pramení z tempíčka, na jaké jsou hráči z přebujelých domácích soutěží zvyklí. Jaké herní prostředí mládencům velení českého hokeje připravilo, takové je pak klíčové utkání na mistrovství světa. Však některé kanadské góly si Češi museli prohlídnout až ze záznamu, v reálu neměli šanci je zrakem zachytit.
Po lednovém šampionátu dvacítek následovala tvrdá obžaloba poměrů z úst povolaných. Své si řekli bývalí reprezentanti, mnohdy hokejové legendy, slovutní bývalí hráči NHL, kteří v českém hokeji pracují, v systému mají své potomky a vidí naživo, co se děje, resp. neděje.
Je to stále málo. Deset, patnáct let posloucháme, že zaostáváme v dovednostech… Nastavené změny běží řadu let, ale prokazatelný progres veškerý žádný. Místy, občas. Než zase přijde držkopád na zem.
Český hokej se nechce radikálně změnit. Jen si o tom vykládá. Takhle je mu vlastně fajn. Vedení kostičku nepustí a naštvaná opozice se nešikuje.
Související články
