Sparta (jako další) nepochopila třineckou DNA a dala facku sama sobě
Tak naletěla i Sparta. S čím si v předchozích kolech nevěděly rady Vítkovice ani Mladá Boleslav, ukázalo i první finále. Pražané měli duel perfektně rozehraný, tři přesilovky na začátku, z jedné káplo. Zato domácí byli naštvaní, nelíbil se jim metr sudích. Leckoho by to otrávilo a postupně by se v lepší náladě hrajícímu sokovi podvolil. Jenže to nesmíte narazit na Třinec…
Kolikrát už se ocitl na hraně, občas lehce za ní, pokaždé z problémů vybruslil. Přímo mistrně. Proč? Třeba proto, že se nikdy nevzdává. Třeba proto, že umí hrát namočený do potíží. V tom nemá proti ostatním týmům konkurenci. Věří si a má k tomu i nástroje. V rukách, v hlavách.
Vítkovický kouč Miloš Holaň si po čtvrtfinále pochvaloval, že jeho bojovná tlupa byla obhájcům trofeje vyrovnaným a důstojným oponentem, proti němuž se Slezané museli nadřít. Nehledě na skóre 0:4 na zápasy měl pravdu.
To samé se honilo hlavou trenérovi Radimu Rulíkovi po semifinále. Vždyť kolik stačilo, aby si Bruslaři z Třince odvezli domů smír 1:1 a domácí odvety zahájili vítězstvím? Centimetry a vteřiny. Jenže i Kelemenovi a spol. zůstaly prázdné ruce. Série 0:4 a tradá domů. Slavit? Ne, regenerovat a zůstat koncentrovaný.
Sparta možná už v pondělí přišla o klíčové momentum. Pohrdla vynikající příležitostí na první bod, mentálně duel nezvládla, končila ho frustrovaná.
Soupeře vlastní nekoncentrovaností a z ní pramenícími hrubkami vyloženě nakopla k převratu. Občas bylo k vidění i trochu bohorovnosti, provinění proti systému hry, přespříliš špatného přečtení situací, leckdy i banálních, které přitom měly být odehrány v klidu.
Hostům nedošlo, že pro Oceláře jsou trable velkou výzvou, nikoli poukázkou k porážce. Skoro to vypadá, že na domácí scéně ukotví pořekadlo: Extraliga je soutěž čtrnácti (patnácti) týmů, ale na konci vždycky vyhraje Třinec.
