Video se připravuje ...
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Až dnes odpoledne v 15.20 padne úvodní buly duelu mistrovství světa mezi Českem a Velkou Británií, Josefa Jandače u televizní obrazovky nečekejte. Nejspíš bude na zahradě sekat trávu. Jako posledně při utkání s Finy na Švédských hrách ve Stockholmu. Po dvou třetinách to kouč zabalil, v rozhovoru pro Sport přiznal, že jej hokej v podání Kariho Jalonena nebaví.
Je otázkou, zda by fanoušci Sparty nevyměnili patnáctileté čekání na extraligový titul aspoň za jediný, jenž bude prodchnut účelným systémem a zbaven marnosti v kritické chvíli, kdy se láme chleba. Jsem si skoro jistý, že by jeden takový defenzivně říznutý primát příznivci rudých barev přežili a z mistrovské korunovace se bezostyšně radovali. Místo toho nabírají jedno zklamání za druhým, občas i nepochopitelné kolapsy. A pod řadou z nich je podepsaný právě Jandač .
Abychom však nebyli nespravedliví: byly doby, kdy Spartu naučil hrát atraktivní hokej, zvednul její sílu, dotáhl k triumfu v základní části. Jenže co si budeme povídat, v druhé fázi sezony, kdy jde o otevření banku, to už tak slavné nebylo. Došly nápady, jak soka přelstít. Věřím, že kdyby věděl, nasadí tu nejdefenzivnější past na světě, jaká byla kdy k vidění. Jen aby titul kápnul.
Hokej je pořád ještě sportem, v němž jde o medaile. Kdy je cenný kov stále nejdůležitějším parametrem. Ocenění pro subjektivně nejatraktivnější vyznění hry se neudělují, rozhodují góly. Právě tím – ale zdaleka nejen tím – se řídí Jalonen. A nevidím na tom nic špatného. Výhry jsou důležité pro život, nejen pro sport.
Dle mého úsudku se tím řídí i Jandač, v posledních letech o to srdnatěji.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
