Tohle je ro(c)k Sparty. Loňská kvadratura ji posílila, vyhráno však nemá
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | V jedné z epizod normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana je taková známá scéna: Proč mi ukazujete takovou hrůzu? Nebo to má bejt kabina Sparty? Proboha, kdo jí to udělal… Ano, lehce upraveno, ovšem ne tolik. Onen děs se udál loni na jaře, zmíněnou kvadraturu měla na svědomí třinecká pila. Podobnost není náhodná.
Nejbolestivější z bolestivých vypadnutí v celé historii zdejšího ligového hokeje bylo v pondělí večer přemalováno a nahrazeno postupem pražského výběru přes obdivovaného i nenáviděného slezského tyrana. Nezávislým pohledem to Spartě přejete, skolení nepoddajných Ocelářů si odfárala, tím pádem zasloužila. V letošním play off najdete jinou sérii, kde případný konec bude dotyčný tým trýznit i z toho důvodu, že se na něm podepsal někdo jiný než hráči.
Zároveň na Spartu číhá nebezpečí hned na další překážce. Ve velkých a fantasticky navštěvovaných bitvách se emočně naprosto vydala, velké napětí a soustředění rázem opadlo. Spojení tohoto a pocitu, že tým zastavil nejmohutnější šikanu posledních sezon, může navodit dojem, že nic těžšího v dalších kolech nemůže přijít. Což není pravda a může přinést krutou mýlku.
Spartu právě teď čeká složitá obhajoba. Obhajoba právě dokončeného impozantního postupu.
Protože, ač je odvalení třineckého balvanu působivé až na půdu, neznamená to nic víc než posun do semifinále. A představa, že tady Sparta zakopne a skončí sezonu s nevím kolikátým bronzem? Nemyslitelná, pro všechny nepřijatelná.
Tohle je ro(c)k Sparty. Ta zvládla celkem bezbolestně dlouhodobou fázi, velký sok z Pardubic strašně dlouho hledal sám sebe (taky správného trenéra) a až v posledních týdnech nachází jakous takous tvář a identitu.
Proto se mi líbilo, jak decentně ohodnotil vpád do semifinále Pavel Gross. Ví přesně, jak se v danou chvíli chovat. Žádné velké, silné řeči, chvástání se a očekávání díků ze všech stran tuzemského hokeje za odstranění třineckého hegemona. Je to fajn, ale jdeme dál, zmínil kouč.
Sparta sice zastavila letitou šikanu, ovšem v porovnání s báječnými třineckými úspěchy posledních let se ocitá sotva v startovních blocích, možná na prvních metrech dlouhého běhu. Pod Javorovým si musí udělat detailní a přesnou analýzu poslední sezony, aby do dalšího období vyrazili silnější. Nicméně z dlouhodobého hlediska se mohou dál usmívat a na ostatní dívat z pořádné výšky. Pár příštích let určitě ano.
Což neznamená, že na to Sparta nejde dobře. Jde. Loňská černá můra ji i přes obrovskou jizvu neroztrhala, pomohla jí a dnes je silnější. Herně a především mentálně. Drtivou většinu hráčů drsná lekce zocelila, což je cenné zjištění.
Nakolik je tým vnitřně odolný, dokázal v mnoha situacích série při vyrovnaném stavu nebo i při manku. Přičemž každá vyhraná partie, k níž se vyškrábete z deficitu a nekomfortu vaši psychiku vytuní. Zatímco dřív sparťany nezřídka paralyzovala jakákoli komplikace a nečekaný zátaras, dnes se s nástrahami vyrovnávají podstatně lépe. Šutry na trase pojímají jako výzvu, kterou chtějí stůj co stůj zdolat, odrovnat, nepustit si ji do hlavy, nenechat ji dělat binec. Strach z vypadnutí se přeměnil v touhu postoupit. S tímhle vědomím se hraje mnohem snáz, všechno je najednou jednodušší.
Čistě věcně, první celek po 52 kolech vyřadil desátého. Jde o splněnou povinnost, byť sladkou. Ale nic víc. Tak to na Spartě musí brát.
