Víc cizinců v extralize? Jen přibude českých letenek do Skandinávie a za oceán
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Hokejové Česko se novým krokem ze strany APK (Asociace profesionálních klubů) dál nenápadně vydává po slovenské stezce. Bývalé federální bratry začalo nejprve „dohánět“ ubývajícím artiklem v NHL, nyní se rozhodlo vpustit si na domácí jeviště další a novou vlnu zahraničního zboží. Jenže je tu minimálně jeden rozdíl. Zahraniční plejeři zachraňují úroveň slovenské soutěže, drží ji na jakés takés úrovni. Bez přílivu solidních cizokrajných hráčů by snad musela pomýšlet na spojení s některou jinou ligou. Zatímco tuzemské kluby si cizinci rády vypomáhají a ládují je klidně do čtvrtých formací, často si za oceánem pořizují hráče na zaplácnutí děr. Původně třeba ne, ale nakonec tam mnozí stejně paběrkují. Což je o ničem.
Pumpováním čím dál většího objemu peněz do stavby kádrů vlastníci klubů pomáhají zvyšovat prestiž elitní soutěže, platy kolem 700 tisíc měsíčně až po milion korun (i víc) lákají reprezentanty ze všech světových koutů. Je však otázkou, co dobrého to přinese budoucnosti českého hokeje. Na což by se myslet mělo.
S navýšením zahraniční kvóty se zdejším talentům znovu zmenší otvor a časoprostor na nabírání klíčových zkušeností, které jinak než zápasovou praxí vedle mazáků nezískáte. Opět se zkrátí trpělivost všech možných lidí, kteří o osudu mladých hráčů v klubech rozhodují. Zdaleka ne každý celek má možnost pomoci si prvoligovou „farmou“.
Ve finále to odnesou národní výběry áčka i dvacítky. Je totiž velmi pravděpodobné, že odchody zdejších junáků do Skandinávie či rovnou za oceán se rozhodně nepodaří přibrzdit, novinka z dílny APK mládežníky a jejich rodiče ještě víc ponoukne k rozhodnutí podstoupit riskantní zahraniční nejistotu. Přitom v místních akademiích potřebujete hráčům ukazovat, že tuzemská cesta má smysl.
Hokej v Česku se čím dál víc drolí a šine si to po dvou kolejích, každá složka však jiným směrem. Na jedné koleji sledujete extraligové zájmy, na druhé svazový interes a jeho všechny reprezentační kategorie. Nůžky se rozevírají. Pozoruhodné je, že někteří hokejoví manažeři reprezentují oba tábory, ačkoli každá strana bojuje o něco úplně jiného.
Oblíbený a sledovaný národní sport se loni opájel zlatým světovým mistrovstvím, pražská nádhera nadchla každého. Realita v útrobách branže je krušnější a nevěstí nic extra pozitivního. Hokej netáhne spolu, naopak stále víc rozděluje. V lepším případě se utopí v kompromisech a různých ústupcích, z nichž nic pořádného nekouká.
