Český Suárez, plzeňský Milan Petržela: Zločin, lež a trest
Milan Petržela zase někoho pošlapal. Už potřetí, a může se tak rovnat s Luisem Suárezem. Jeden kouše, druhý šlape, asi si nemůžou pomoct, každý už třikrát. Nejenom v počtech ale při jejich počínání najdeme srovnání. Co dalšího je spojuje? Jednak nemužnost jejich počínání, jednak výmluvy, které následují. Ty jsou snad ještě horší než samotný přestupek.
Zůstaňme jenom u Petržely. Po někom šlapat, to se prostě nedělá, jeho chování ovšem zasluhuje odsouzení tím spíš, že oběťmi podrážek se stávají soupeři, kteří leží na zemi a jsou bezbranní.
Naposledy slávista Levan Kenija dokonce ležel obličejem k zemi, tudíž nemohl nijak uhnout, reagovat. O nic lepší to nebylo ani před čtyřmi lety, když špunty dopadly na břicho Jiřího Poděbradského. Jasně, emoce pracují, ale pro tohle už není omluva.
To je první kolo Petrželova představení. Druhé přichází nedlouho poté, a jestli to první je smutné, tak toto pak veskrze trapné. Po Poděbradském totiž prohlásil: „Nešlo o žádný úmysl, pohyb už jsem nemohl zastavit.“
Větší lež vyslovit nemohl, záznam ho usvědčil z jasného úmyslu. Po Kenijovi se omlouvá (ale spíš vymlouvá) podobně: „Chtěl jsem rychle rozehrát aut a sledoval jsem spíše hřiště a spoluhráče. Nechtěně jsem na něj šlápl, v té chvíli už můj pohyb nešel změnit. Nebyl v tom žádný úmysl.“ Opět lež, z níž ho usvědčují kamery.
Pokud by Petržela řekl: „Omlouvám se, měl jsem zkrat a mrzí mě to,“ vyšel by z celého incidentu s trestem, ale jako chlap.
Místo toho si odnese trest a navíc nálepku lháře.
