Video se připravuje ...
BLOG ONDŘEJE ŠKVORA | Začnou pískat lépe, protože už je nevede komise v područí Romana Berbra. Kdo si to myslel, poznává, že se mýlil. Rozhodčí i pod vedením Radka Příhody a Libora Kovaříka, dvou respektovaných mužů, kupí chyby. Ve stejné míře, plus minus, jako za černých časů. Proč?
Z většího proto, že takhle prostě pískají a líp to neumějí. Přitom nemyslím, že by byli vyloženě slabí, že by se jejich úroveň zásadně lišila od té, kterou v průměru vidíme v Evropě. Ta určitě zaostává za tím, co jsme viděli na EURO, jenže na něm se sešla naprostá elita. Jako když vinař trefí výběr z bobulí.
Takovou kvalitu tu nikdo chtít nemohl. Ale nepřišlo ani mírné zlepšení, které si leckdo sliboval. Sliboval si ho proto, že věřil, že zmizí zápasy, o jejichž vývoji někdo rozhodl předem. Nevíme, kolik jich bylo. Třeba si uděláme lepší obrázek, až se odhalí ještě víc než dosud z Berbrovy kauzy. Protože jenom kolem Vyšehradu se to asi všechno netočilo.
Ale i tak, a snad se nemýlím, zjistíme, že se nakloněných zápasů v nejvyšší soutěži neodehrálo zásadní množství. Třeba byly (a pochopitelně, je to obří událost, která může smést další rozhodčí, ovšem o tom tento text není). Ale většina chyb nevyšla ze zadání, nýbrž z přirozených chyb sudích. Tak jako teď.
Možná že nyní, ve svobodnějších časech, jsou sudí svým způsobem svázanější než dřív. Od komise rozhodčích cítí i větší tlak než v minulosti. Dostávají víc instrukcí. A protože se snaží až úporně držet udělených pokynů, vytratí se vlastnosti, které jsou nezbytné pro odlišení nuancí – cit a nadhled. Ty se však do škatulky metodických instrukcí nevejdou. Ty buď máte zčásti vrozené, ve větším pak přijdou s časem a zkušeností.
A když se jich nedostává, rozhodčí zvolí raději přísnější, dogmatičtější verdikt. Aby nedostali vynadáno. Aby mohli říct, že konali podle příručky. Takových lidí, kteří v obavě z přešlapu urputně jedou po učebnicových kolejích, je ve vztahu nadřízený–podřízený spousta. Všude – v zaměstnání, v rámci dobrovolné činnosti, v partě kamarádů, v rodině.
Podobná úporná snaha dodržet, co mu šéfové sázeli do hlavy, mohla třeba ovlivnit Tomáše Klímu v utkání Olomouc–Baník (1:1). Zifčákovu vysokou nohu u Svozilova obličeje viděl červeně. Asi mu v tu chvíli bliklo, co jemu i všem sudím komise kladla na srdce jako jedno z prvních přikázání: Chraňte zdraví hráčů. Takže věc vyhodnotil jako surovou hru. Nenapadlo ho přitom – to jsou ten nadhled a cit – že v kontextu toho, jak dosud řídil utkání, ukazuje proklatě přísnou červenou.
Čeští rozhodčí tedy dělají hrubky i poté, co v jejich čele stojí věrohodní lidé. Budou je páchat i nadále. Pořád kolem nich bude humbuk. Je to normální, v českém kontextu dokonce nevyhnutelné. Zčásti od fanoušků, zčásti od médií, nejvíce však od klubů. Tím spíš, že sudí mají v této sezoně přísný zákaz s kýmkoli z klubů se stýkat. Nelíbí se to ani jedné straně. Logiku to však má, v nových časech podtrženě. Právě kluby z podstaty věci většinou stojí na začátku nápadu, že by se zápas dal naklonit. A ani před novou komisí se vůbec nemusí zastavit.
Ale snad to tak není a nebude. I tak bezpochyby přijdou další a ještě větší chyby než dosud. Pokud půjde jen o omyl bez zadání, dá se to snést, i když aktéry zápasu to pochopitelně rozzuří.
Naprosto důležité však je, pokyny k falešnému pískání nezazní ze Strahova. Ani z nejvyššího vedení, ani z komise rozhodčích.
Související články
