Na tváři mu zářil spokojený úsměv. Trenér Michal Bílek si do Dánska přijel pro bod a ten si také odvezl. V porovnání s předloňskou porážkou od Litvy je to báječný vstup do kvalifikace. To podstatné by však neměl zakrýt ani povedený výsledek. Uvnitř Bílkova týmu doutná problém, jehož vážnost si zatím zřejmě nepřipouští ani trenér sám.
Bílkův výběr už potřetí za sebou nedokázal vstřelit gól. Proti Portugalsku ve čtvrtfinále EURO se to dalo pochopit, s Ukrajinou a Dánskem se už omluva hledá hůř.
Kouč připustil, že v ofenzivě musí být jeho hráči „přesnější a důraznější“, tuhle výtku ale po zápase pronesl až zhruba po pátém dotazu. Sám od sebe by se do kritiky zřejmě nepustil. A to je špatně.
Tým postrádal ve hře dopředu nejen přesnost a důraz, ale i přímočarost, rychlost a tah na branku, kterou na EURO předvedl v první půli s Řeckem nebo ve druhém poločase s Polskem.
Hráči v čele s Petrem Čechem se mýlí, když tvrdí, že byli ke vstřelení gólu blízko. Nebyli. Kromě dvou střel Jana Rezka předvedli už jen náznaky šancí, které se však nedostaly až do finální fáze, takže mluvit v jejich případě o brance jde jen s velkou dávkou fantazie.
Ne, tohle nemá být peskování za to, že Čech a spol. v Dánsku nevyhráli. Bod je úspěch, za který si zaslouží pochvalu. Zároveň si ale musí přiznat krutou pravdu - bez ní se totiž nemůžou zlepšit.
Důvodem střelecké nemohoucnosti není absence Milana Baroše, ani schopnosti Tomáše Pekharta. Problém je v tom, že český tým neumí osamoceného útočníka na hrotu správně využít.
Stačí se podívat na jména střelců v posledních zápasech a hned vás to trkne do očí. V devíti letošních duelech se pouze ve dvou z nich dokázal ze hry prosadit hráč, kterého Bílek postavil do útoku. Tedy ten, jehož jediným úkolem je právě rozhodovat utkání.
Podobně tristní je i statistika celých tří let, kdy je Bílek ve funkci. Z jednatřiceti zápasů pod Bílkem se klasický útočník dokázal prosadit jen v šesti z nich.
Není to zarážející? Ve chvíli, kdy se nejlepším střelcem týmu v kvalifikaci stane obránce, měl by si i kouč přiznat: Něco je špatně.
Vysvětlení nabídlo právě střetnutí v Kodani. Místo aby česká hra směřovala na Pekharta, proud hry toho nejdůležitějšího naopak míjel. Útočník Norimberku byl odříznutý, mezi ním a zálohou byla často zbytečně velká mezera, nedostával kloudné přihrávky, o centrech ani nemluvě...
Právě Pekhart je přitom na podpoře svých spoluhráčů závislejší ještě víc než Baroš. Jeden příklad: Loni na EURO do 21 let odjížděl s vizitkou nejlepšího střelce kvalifikace.
Rozjetý tým Jakuba Dovalila z něj tehdy udělal mašinu na góly, jenže šampionát pak „lvíčatům“ herně nevyšel a Pekhart byl rázem neviditelný. Nikdo netušil proč, přitom to bylo tak prosté.
Stejný příběh si teď Pekhart prožívá i pod Bílkem. A stejně jako na to před rokem doplatila jedenadvacítka, mohlo by toho litovat i reprezentační áčko.
Proto by Bílek neměl nad hrou svého týmu jen mávnout rukou - naopak musí hledat způsob, jak svého nového útočníka číslo jedna lépe využít.
A je vlastně jedno, jestli to bude změnou rozestavení na 4 - 4 - 2, nebo efektivnějším stylem hry. Pokud totiž Bílek tenhle problém nevyřeší, cenný bod z Dánska by mohl rychle přijít vniveč.
Témata:
fotbal, Česko, reprezentace, bílek, blog, kvalifikace, Dánsko, sport, pavel kalouš, Fotbal na Heureka.cz
