Velká hokejová lekce pro osmnáctku: jednotlivec bez týmu není nic
Do prvního velkého turnaje osmnáctek je hokej pořád sranda. Tlak je slovo, kterému se smějí hráči i rodiče. Ale na Hlinka Gretzky Cupu se všechno dostává do úplně nové roviny. Hra zůstává stejná. Jen naroste humbuk kolem. V Břeclavi už víte, že na modrých sedačkách u stěny sedí skauti, kteří hledají talent pro NHL. Zápasy přenáší televize. Na tribuny se najednou narvou tisíce lidí. Už nehrajete hokej jenom pro sebe, tahle myšlenka umí svázat ruce, zpomalit nohy, zamotat hlavu.
Nemyslím si, že by Jan Myšák, Tomáš Chlubna a spol. byli špatní hráči, protože prohráli s Finskem 1:5. Ještě porostou, pořád se hokejově vyvíjejí, rostou, čeká je dlouhá cesta a je jen na nich jak tvrdě budou pracovat. Problém spíš je, že na svém prvním velkém turnaji nefungují tak, jak šlapala v Břeclavi generace kolem Martina Nečase nebo Libora Zábranského mladšího v letech 2016 a 2017. Domácí prostředí je nevyšroubovalo k maximálnímu výkonu. První velký test ale novou osmnáctku spíš srazil. Místo kolektivního výkonu, kdy jeden hrabe za druhého, se v týmu snaží každý urvat výsledek sám.
Nemám pocit, že by to bylo z důvodu, jak se chce kabina předvést před skauty. Z toho, jak tým vystupuje, spíš cítím velkou snahu, která se jen v tuhle chvíli přelévá jinam, než by měla. Do samostatných akcí, do plánů vzít všechno na sebe.
Současná hokejová mapa je zkrátka nastavená tak, že aby Česko uspělo proti špičce, musí tým hrabat dohromady jako celek, potřebuje brankáře, který vyrobí za zápas maximálně jednu chybu a nebude chodit na trestnou lavici za nesmysly. Z takového pojetí pak vyskočí osobnosti, borci schopni dávat góly.
Debakl 1:5 s Finskem na Hlinka Gretzky Cupu není žádná tragédie. Pro ročník 2002 je to v tuhle chvíli spíš škola a ukázka, před kterou cestou zavřít vrata, přehodit přes ně hadr a postavit k nim drába. Tudy zkrátka ne.
Přijdou větší akce, důležitější, sledovanější, mistrovství světa do 18 let na jaře, pak se tahle generace začne chystat na dvacítky. Hráčům začne postupně boj o smlouvy nebo draft NHL. Sem se dostanou jen opravdu výjimeční, do extraligy zase ti ultra dobří z party, plus vyskočí někdo, od koho se to nyní úplně nečeká a doroste později. Tak to bývá vždycky. Ale základní lekce z turnaje v Česku zní, že sám se hokejista akorát tak napije z lahve. Vyhrává se dohromady.
