Hurá, BRONZ! Co dál? České prostředí musí potlačit vlastní ješitnost
KOMENTÁŘ PAVLA RYŠAVÉHO | Deset let hrabete v zemi – a vytáhnete maximálně kameny a sem tam bramboru. Teď český hokej trefil na měď a cín, ze kterých se hřejivě začervenal bronzový poklad. Národní tým přivezl třetí místo z mistrovství světa. Oslavy skončily, hráči se ze zaslouženého pražského mejdanu rozjeli domů. Tím pádem se začínáte dívat dopředu, co přijde dál.
Takže? Jak najít tlustou zlatou žílu? Jak z bronzu vytěžit co nejvíc?
Když hráči jako Michal Kempný vykládali s medailí na krku, že bronz je důležitou zprávou pro děti, nešlo jen o prázdné fráze. Sami jste to kolem museli cítit, nebo jste se třeba i stali součástí malého bláznění. Najednou je zase hit řešit hokej, bavíte se o něm v pozitivní linii. Sháníte, jestli náhodou někdo nezná někoho, kdo se zná s kamarádem Davida Pastrňáka, případně Romana Červenky, aby vám je nechal podepsat.
V téhle atmosféře mnohem lépe přitahujete do základny nové členy. Chcete být hrdina, chcete být jako oni. Chcete se usmívat s medailí, řvát v euforii po gólech. Když je vám osm let, baví vás si na hokejisty hrát, namalujete si jejich číslo fixou na bílé triko. Jako rodič se u toho usmíváte, tuhle divokost podporujete, fandíte jí. Jen ať si blbne, kluk (holka).
Proto je tak důležité mít aspoň někdy úspěch. Každý dětský psycholog vám řekne, že když se formuje osobnost malého kluka, chce vítězit, mít úspěch. Primárně to máte v sobě. Jasně, venku nejsou plná hřiště, doba taková není. Ale když už se někdo ven vykope, tak si nehraje na toho, kdo prohrál. Hrajete si na vítěze. A bronz v danou chvíli určitě výhrou je.
Tím pádem reklama za jedna. To by bylo, založeno je.
Další kroky budou těžší, protože potřebujete, aby přišly z jiného hřiště.
