Baroš, Pekhart nebo snad Necid? Ať hraje Lafata!
Jsou čtyři, ale pořád padá jen jedno jméno. No, maximálně dvě, pak dlouho nic, až možná zaslechnete to třetí. A čtvrté? To už takřka vůbec ne. Jinými slovy: když je řeč o tom, kdo nastoupí v českém útoku na EURO, nabídka vypadá následovně: jednička kouče Michala Bílka Milan Baroš, potom Tomáš Pekhart, snad Tomáš Necid… A David Lafata.
Ač to bude znít bláznivě, ptám se Proč? Já bych s pořadím klidně zamíchal. Nebo bych alespoň toho posledního vytáhl o pořádný kousek výš. Dokonce tvrdím, že by jablonecký snajpr klidně mohl hrát za určitých okolností v základní sestavě.
Co říkáte? Že je to úlet? Šílenost? Nesmysl? Neberu vám to. Do budoucna je pro mě jasným „killerem“ číslo 1 pro český útok Necid. Jenže pozor: Lafata má ze všech čtyř za sebou nejlepší sezonu a podle všeho se nyní pyšní i nejlepší formou.
Pětadvacet gólů v lize, to je pořádná porce. Ano, dokázal to sice jen v té české, ale i to má svou cenu. Hráči z tuzemské nejvyšší soutěže přece národní tým okysličili tak, že přežil kvalifikaci a dotáhl to až na EURO.
Samozřejmě, Lafatovi kolegové z Plzně mají k dobru těžké bitvy v Lize mistrů a Evropské lize. Ale třeba takový Theodor Gebre Selassie taky žádné velké pohárové zkušenosti nemá.
Možná nezaslouženě sráží Lafatu pověst „regionálního hráče“, jehož dvě zahraniční angažmá – v řeckém Xanthi a rakouské Austrii – opravdu nebyla oslňující.
Bývají však případy, kdy se toho musí sejít víc, aby to vyšlo. Což se mimochodem týká i reprezentace. Nezdá se mi, že by v ní Lafata dostal pořádnou šanci, aby ukázal na to, zda na nejvyšší level má, nebo ne. Třeba by B bylo správně, ale jistota (zatím) neexistuje.
Co pro jabloneckou „lafetu“ hovoří nejvíc, je fantastický výběr místa k zakončení. To se opravdu jen tak nevidí. Útočník z okresu na severu není žádný hromotluk – a přesto dokáže skórovat hlavou a obdivuhodně se protlačí přes obránce do šance.
Ba co víc, jako vyhlášený nimrod se spolehlivě trefuje do černého. I kdyby ho měl jen zasáhnout míč od spoluhráče, on prostě tu hlavu nebo nohu nastaví – a vyjde mu to.
Proti Lafatovi kromě malých mezinárodních zkušeností hovoří i lpění kouče Michala Bílka na herním systému, ve kterém je místo jen pro jednoho klasického vysunutého útočníka, a už ne pro podhrotového.
Přitom Lafata ukázal, že ji výborně zvládá. Nedělá mu problém zapojit se do kombinace, není to žádné „kopyto“. Ostatně, hrával krajního záložníka.
Prosadí se i za krátký čas (jako při svém debutu v reprezentaci, kdy dal za šestnáct minut dva góly Walesu), takže přinejmenším jako žolík v závěru může být skvělý. Třeba by zvládl i víc. Zarputilost a nasazení mu pro to nechybí – v soukromí až nesmělý kliďas se na hřišti mění ve válečníka.
Na papíře se zdá, že Česko má pro útok jen tři mušketýry. Ale i ve skutečnosti přece byli čtyři – a ten poslední bavil nejvíc…
