Fanoušci nejsou zvěř ani mučedníci. Chce to víc pochopení, ale z obou stran
Byly to bizarní kulisy oslav slávistického triumfu ve finále domácího poháru. Řada těžkooděnců se psy na napnutých vodítkách, jejichž štěkot se mísí se skandováním z tribun. Hráči i trenéři pražského týmu měli co dělat, aby tou houštinou prokličkovali, někteří byli málem zadrženi. Až pak si vychutnali děkovačku s příznivci. Tyhle momenty opět vyvolaly pobouření fanoušků, podle nichž jsou takové manévry neadekvátní a oni sami jsou vykreslováni jako nebezpečná sebranka. Myslím, že to ve středu večer bylo přehnané, stejně jako mnohá jiná opatření, na druhé straně mi obecně vadí černobílé vidění MNOHÝCH fans.
Opravdu to nebyl pěkný pohled. Obíral o pozitivní emoce, respektive je mixoval s těmi negativními. Člověka muselo napadnout, že se něco semele. A taky jestli k případnému incidentu nepřispěje právě masivní přítomnost policistů s vlčáky, kteří byli jen pár metrů od hráčů a trenérů, ale třeba na jiném místě i od majitele Baníku Václava Brabce. Podle policie to bylo na přání pořadatelů, kteří se obávali vtrhnutí na plochu. Na dálku těžko soudit. Nezdá se mi, že by se po na to minulých událostech chystali, v případě slávistů pak každý ví, jak probíhá děkovačka po utkání. Nemohu se zbavit dojmu, že šlo postupovat citlivěji.
Nepochybuju navíc o tom, že výjezdy na tuzemské stadiony nejsou žádným idylickým výletem, ale mnohdy spíš dobrodružstvím pro otrlé povahy. Vážím si lidí, kteří jsou schopni harcovat se přes celou republiku, často v nevyhovujícím čase. Rozumím tomu, že mnohé věci vnímají jinak než nezaujatí lidé, kteří jsou dalek jejich emocí a prožitků. Ty jsou ovšem nejen velkým darem, ale taky mohou být zrádnou nápovědou.
Značná část fanoušků, kteří jsou slyšet nejen na tribunách, ale třeba i na sociálních sítích, propadá zatraceně lehce pocitu fotbalových mučedníků, kteří jsou prý všeobecně vykreslováni jako zvěř a „největší problém českého fotbalu“. Tahle slova se ostatně ozývala i ve středeční noci a nad ránem. Není to zkrátka pravda, nikdo to netvrdí. Pokud ano, jsou to naprosté výjimky. A najdou se novináři, kteří naopak projevují značné pochopení.
Když na to vše či něco z toho poukážete, přijde zpravidla druhá argumentační figura: kolikrát se jen za rok psalo (mluvilo, točilo) o prohřešcích fanoušků? Inu, tolikrát, kolikrát se přihodil nějaký problém. Čímž neříkám, že se taky nezveličuje, a vždy rovněž očekávám obvyklé kolečko průšvih – všeobecné pozdvižení trvající cca dva dny – vyjádření klubů, že takhle už ne – tiskovka ministra vnitra. A za rok zase… Ovšem vážněji: jiná věc je, že co je problém a nepřijatelné, to už může narazit na odlišnou optiku lidí z kotle či tribun a těch zvnějšku. A od toho se odvíjí důležitost tomu přikládaná.
Do třetice: kolikrát se psalo o prohřešcích fanoušků a kolikrát o šíbrech, kteří škodí českému fotbalu? To zase pro změnu zavání směšováním různých témat a nezřídka trochu nedostatečným přehledem. A jen tak na okraj, jakmile například o takovém Romanu Berbrovi napíšete v souvislosti zrovna s „vaším“ klubem (a opravdu to nemusí být Plzeň), tak je hned oheň na střeše. Když jde o ty druhé, perte to do nich hlava nehlava. Když jde o nás, buďte zticha. Tak si vyberte, prosím.
Malá odbočka, nikoli nepřátelská: pokud jde speciálně o LECKTERÉ slávisty, navzdory aktuální velmi silné pozici jejich klubu v českém fotbale to až vypadá, že pocit ohrožení zvnějšku a ubližování nutně potřebují. Hlavně proto, aby se mohli (ještě víc) mobilizovat. Jako by čekali na další a další „důkaz“ toho, kdo všechno je proti nim. Na hřišti či mimo ně vidí jen rozhodnutí proti nim, hůř už v jejich prospěch.
Ale zpět. Nebudu nikdy obhajovat nepřiměřená opatření vůči fans a přál bych si, aby měli v tuzemských arénách či na (polo)stadionech co nejlepší podmínky. Ale nelze se zase tvářit, že se nic nepřístojného neděje. Že se nestalo, že by se lidé přelili z hlediště na hřiště. Že neexistuje důvod k obavám a preventivním opatřením (tím myslím uměřeného rázu). Že nedochází k nebezpečnému použití pyrotechniky, zraněním, škodám, které pak stejně jako pokuty za tresty od disciplinární komise platí kluby. A že nejsou jen mírumilovné poklidné pochody…
Mrzí mě, že spousta fans z kotle dělá to, co jim samotným tolik vadí. Třeba to, že jsou házeni všichni do jednoho pytle. Vůči jiným je to OK. Neubrání se přezíravosti, mají pocit, že jejich pravda je ta jediná. Jistě, oni se nejvíc starají o atmosféru, bez nich by to na zápasech bylo ono. Ale ten stadion jim fakt nepatří a nerozhodují o tom, jak to na něm bude vypadat a kdo tam (ne)má místo a na koho se (ne)má brát ohled. Třeba na ty tolik vysmívané rodiny s dětmi, pro mnohé groteskní mytický zjev tuzemského fotbalu. Představte si, že jsem jich pár v ochozech viděl. A že se některým kvůli celkovému prostředí do hlediště nechce, aniž by trpěli chorobnou přecitlivělostí. Bát se zatleskat svému týmu a nechat si za to nadávat a vyhrožovat jako naposledy na Letné? No tak…
Ještě jeden konkrétní příklad: pyrotechnika. Stylově největší rozbuška. V kotli si na něj nechtějí nechat sáhnout, jako by to bez něho nešlo. Ale stejně regulérní je názor, že na fotbal nepatří, že dýmovnice nemají na delší dobu znemožnit podívanou či přerušit zápasy a podobně. Osobně proti rozumnému použití pyrotechniky nejsem, jenže chápu, že je hodně blízko k neštěstí, nebo dokonce tragédii jako nedávno při zápase Sparta-Plzeň (ale i jindy, jen to nebylo tolik vidět). Policie je zásadně proti, kluby se tak zhusta tváří. Nějaký kompromis by musel být založen na jisté míře tolerance – jenže to jsme zase u toho, že k tomu jsou taky potřeba dva.
Sečteno potrženo: to, že si něco myslíte, neznamená, že to tak musí mít i ostatní. A že když to tak není, nezaslouží si nic jiného než hejtování a nejrůznější obviňování. Což pochopitelně platí i naopak. Nebojte se, já to vím.
Upozornění: častý výskyt velkých písmen v tomto textu není náhodný.
