Žiletkové dráty na slávistické fanoušky? Jen vrchol českého fotbalového sadismu
Na Stamford Bridge si pořadatelé Chelsea při slávistické děkovačce sedli, aby si hráči s fanoušky mohli užít rozlučku s Evropskou ligou. V Ostravě při slávistických oslavách titulu pořadatele takřka ani nepotřebovali. Co by se namáhali, když okolo hostujícího sektoru stačilo natáhnout žiletkový drát.
Ten pohled byl děsivý a bez jakékoliv nadsázky lze říct, že v roce 2019 slaví český mistr svůj titul s fanoušky, kteří jsou zavřeni uvnitř nebezpečnějšího oplocení, než o jaké se před třiceti lety dusili příznivci Liverpoolu na Hillsborough.
V prostředí na výletě, kde se má člověk cítit nejsvobodněji a oproštěn od svých každodenních problémů, ho uzavřete do kobky obehnané ostnatým drátem.
Pravda, někdy je tato drastická varianta železné fotbalové opony na českých fotbalových stadionech snad i bezpečnější než vyslat k sektorům pořadatele, kteří vás mohou uspat nebo vás dokonce připravit o zrak. Své by o tom mohli vyprávět třeba před pár lety v Hradci Králové na fotbale i na hokeji.
Žiletkové dráty jsou ale jen třešinkou na celém přístupu české fotbalové vrchnosti a úřadů k venkovním fanouškům. Je obdivuhodné, že se najde byť jen jeden člověk, který má sklony užívat si takové masochistické kratochvíle, jako jet stovky kilometrů vlakem či autobusem na místo, kde jej často hodiny před zápasem provází kordon policistů bez možnosti odskočit si na toaletu nebo si koupit vodu.
Muži v černém pak kolikrát s rentgenovou precizností lustrují jednoho fanouška po druhém někdy i dál než do půl těla. A jakmile vejdete dovnitř českých svatostánků, už vám pomáhej a chraň vás Bůh.
Pořadatelská kultura na fotbale je mnohde na mizerné úrovni, přitom vyhazovač nemusí být automaticky mlátička. A fanoušci taky nejsou automaticky dobytek, byť to s nimi někdy není jednoduché. To ale není ani v jiných prostředích, ať už mluvíme o jakýchkoliv společenských akcích. Sám jsem se kolikrát setkal s mnoha kultivovanými a chápavými pořadateli, kteří na mě v tu chvíli opravdu být vstřícní nemuseli.
Abychom si rozuměli – majitel Baníku Václav Brabec zaslouží obrovské uznání za komunikaci s vlastními fanoušky, která je v mnoha ohledech příkladná. Ukláněl se po zápase všem, i slávistickým příznivcům. A žiletkové dráty nejsou jeho vynálezem. Pro další příklad nemusíme daleko, třeba Karviná jimi obehnala venkovní sektor i právě pro zápas s Baníkem, byť do kotle přijely fandit jen ženy a děti.
Jenže ať už Karviná, Ostrava nebo kdokoliv jiný – žádný klub (či město jako pořadatel) by neměl mít ani pomyšlení natahovat kolem sektorů žiletkové či ostnaté dráty. LFA a FAČR by měly být první organizace, kteří se proti něčemu takovému ozvou.
Jaký pak má vůbec smysl “prodávat produkt”, mluvit o snaze přitáhnout na stadiony rodiny s dětmi, vymýšlet různé více či méně smysluplné inovace s občerstvením, partnery či fanouškovskými kartami, když nejste schopni zajistit ani to základní: Aby se fanoušek na fotbale necítil, že mu od první chvíle může někdo nebo něco ublížit.
