Přiznejte se, kdo nevěřil Kolářovi?! Ale no tak, opatrnost byla (a je) na místě
Rozmohl se nám tady takový nešvar... Ba ne, vážněji: po takřka nadlidském výkonu slávisty Ondřeje Koláře v Barceloně vypuklo hlavně na sociálních sítích pomalu sebemrskačství těch, kdo při jeho příchodu kroutili hlavou, nebo ho rovnou kritizovali. K tomu se přidaly laškovně rýpavé nebo třeba i vítězoslavné výzvy, ať se ten, kdo nevěřil, přihlásí a kaje se. Rád na tomto místě poskytnu obhajobu pochybovačům, kteří si nebyli akvizicí zcela jisti.
Pozastavovat se nad Kolářovým přestupem z Liberce do Slavie za 25 milionů korun, ale i jeho úvodní etapou v novém angažmá vypadá na roztrhání slávistické permanentky nebo expertní licence. Jenže pozor, z dnešního pohledu. Doznání a slova omluv jsou sympatickým gestem vyjadřujícím Kolářovi zasloužený obdiv, ale pocit provinění (bavíme se i nadále s nadsázkou) mohou mít jen ti, kdo se dopustili zbytečně radikálních soudů.
Vraťme se tedy o necelé dva roky zpět, kdy se fantom v rukavicích vydal zpod Ještědu do Prahy. Už v Liberci zaujal a bylo zřejmé, že tohle není obyčejný brankář. Čísla ovšem přesvědčivé vodítko nedávala: po jediném utkání a debutu v ročníku 2013/14 jich v dalším následovalo 16, pak si tři sezony v nejvyšší soutěži neškrtnul, až přišlo pouhých třináct zápasů předcházejících slávistickému angažmá. Tyhle „vstupní údaje“ spojené se zdravotními trably skutečně vybízely k opatrnosti a rezervě.
Ne, nebylo vyhráno. Vždyť Kolář byl přesazen do úplně jiného prostředí, dostal se na zcela odlišný level. Čekaly ho nové, nepoznané výzvy a s nimi spojený tlak. Mnoho talentovaných hráčů kvůli tomu zapadlo, nezvládli to… Kolář při tom není „týpek“, z jehož chování by vyzařovalo nezměrné sebevědomí.
