Vylité kafíčko. Krmenčík na sebe "žaluje", ale taky utíká české nátuře
Je to zavedený, svébytný žánr. Jeden by řekl, že už vyšel z módy a vrací se jen jako reprízy starých pořadů v televizi o prázdninách. Jenže tenhle se točí znovu a znovu. Odchody českých fotbalistů do zahraničí nabízejí stále stejnou, a zároveň aktuální látku – i když se píše rok 2020.
Jde tu o příběh, kdy hlavní hrdina se široce otevřenýma očima a jak Alenka v říši divů sleduje, jak to v cizině chodí a co všechno je jinak než v teple bezpečného domova. Je to pohádka se zatraceně realistickými kulisami a peripetiemi. Fotbalová, a ještě víc životní změna, která dokáže otřást zavedenými pořádky, ba způsobit hotové zemětřesení.
Aby nedošlo k mýlce: zvládnout takový převrat v životě nemusí být lehký úkol pro nikoho. A každý transfer tuzemských hráčů na zajímavé adresy za hradbou českých hor je hoden uznání. Pokud je to do některé z top 5 soutěží v Evropě, tím většího.
I méně věhlasné destinace však rozhodně nejsou k zahození. Jako Jupiler League, konkrétně Club Bruggy. Právě tam se vysněného angažmá v lednu konečně dostalo plzeňskému a reprezentačnímu útočníkovi Michaelu Krmenčíkovi.
A trojnásobný český mistr hned vzal do rukou pohár pro vítěze předčasně ukončené belgické ligy, v níž nastoupil do šesti zápasů. „Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, ale vážím si toho,“ pravil sympaticky bijec z útoku.
S upřímností i určitou bezelstností se v rozhovorech rozpovídal rovněž o tom, co nového v Belgii zažil. A často musíte jeho slova podtrhnout vlnovkou a významně zvednout obočí.
Jako prvního však nechme promluvit
