Vysoká hra Zdeňka Haníka: Pětkrát trpělivost, ale větší grády
Skončil Světový pohár v hokeji a mlsný český hokejový národ nad výsledkem mručí: „To nestačí“. Volejbalový nároďák postoupil na mistrovství Evropy a střízlivý český volejbalový národ volá: „Bravo“. Hokej čeká medaili, volejbal je vděčný za postup a ví, že každé lepší než 8. místo bude obrovským úspěchem. Rozdílná očekávání, ale podobná témata…
Četl jsem několik komentářů ke Světovému poháru a vnímal různé úhly pohledu: rozhovor s velmi tvrdým a kompetentním expertem Campbellem z The Hockey News, názory Jaromíra Jágra, rozhovor s trenérem Jandačem. Každý to vidí trochu jinak, ale určitě bych hledal těžko něco, s čím by se nedalo souhlasit. I laik řekne o výkonu českých hokejistů: „Nehráli úplně špatně, bojovali, ale prostě na to nemaj.“
A bohužel, ani takový názor z lidu není daleko od pravdy. Proč si to myslím? Protože znám obdobnou situaci ze svého sportu, z basketu, házené i fotbalu. Naši volejbalisté sice postoupili minulý víkend na mistrovství Evropy a já skáču radostí, protože znám možnosti týmu, ale...
A ještě k tomu mi česká volejbalová veřejnost myje hlavu za to, že jsme angažovali již několikátého zahraničního trenéra. Čeští trenéři mi mají za zlé, že k nim nemám úctu, když jsme svěřili nároďák už poněkolikáté „cizákům“.
Ale není to pravda, děláme pro všechny české trenéry, nejen volejbalové, první poslední. V Českém olympijském výboru jsme prosadili usnesení, že péče o trenéry a podpora odbornosti je jednou z priorit ČOV. Takže nás nemůže nikdo podezírat, že jsme zahledění do zahraničí a ignorujeme práci doma. Ale ruku na srdce, odborná kvalita tady zatím není. A v zahraničí? O českou trenérskou hlavu není zájem. O české svaly ještě jakž takž.
Jak to souvisí s laickým výrokem, že „naši na to prostě nemaj“? Tak, že si, ač neradi, musíme přiznat, že abychom „na to zase měli“, musíme mj. importovat ze zahraničí know-how, které jsme kdysi vyváželi.
Ostatně ne nadarmo si trenér Jandač přizval ke spolupráci Jiřího Fischera, který pracuje pro Detroit Red Wings. Musíme se prozatím smířit s tím, že naše kolektivní hry dostaly direkt, z něhož se budou zvedat mnoho let. Proto poprvé říkám: Chce to trpělivost, ale větší grády.
Ten zásah totiž nepřišel zčistajasna, ale jako důsledek mnohaletého, ničím neopodstatněného sebeuspokojení. Proto nemůžeme čekat na nějakého hráčského či trenérského spasitele. Bylo by to čekání na Godota, který, jak známo z absurdního dramatu, nikdy nepřijde.
Jestliže například angažujeme k českým volejbalovým nároďákům opakovaně zahraniční trenéry, tak ne proto, že čekáme, že se zázrakem okamžitě vyléčí český volejbal. Přicházejí proto, aby pomohli budovat především odbornou a profesní kulturu, která nám schází. Proto podruhé říkám: Chce to trpělivost, ale větší grády.
Hájil jsem Pavla Vrbu, hájím i Jozefa Jandače
Zahraniční trenéři pracují tak, jak je to běžné ve vyspělém sportovním světě, což je bohužel trochu jinak než u nás doma. Navíc ovlivňují i vedení svazu tím, že kritizují věci, které neodpovídají běžným mezinárodním standardům. A znovu ruku na srdce. Vedení svazů snad není součástí povadlé kultury sportovního prostředí? Samozřejmě že je to i o nás, tedy všech lidech, kteří řídí jednotlivé sporty.
Ano. Musíme jít tvrdě i po sobě samých. Na jedné straně se dost udělalo v boji o finance pro sportovní hry. Ty se příští rok navýší, ale peníze nejsou vše, že? Jde i o kulturu prostředí a tu tvoří hráči, trenéři, rozhodčí, funkcionáři, odborní experti, média, diváci. A tudíž říkám potřetí: Chce to trpělivost, ale větší grády.
Běžný čtenář vnímá pod pojmem kultura třeba divadlo nebo hudbu. Ale já myslím tím slovem jakýsi nepsaný a většinově respektovaný systém norem, činností, vzorců chování a názorů, které si lidé ve sportovním prostředí pěstují, rozvíjejí a předávají z generace na generaci. A kultura se buduje věru pomalu. Ta musí totiž být v buňkách. A proto říkám počtvrté: Chce to trpělivost, ale větší grády.
Když opakuji slovo trpělivost, pak to nemá znamenat alibismus a tolerování současného stavu. Děláme mnoho pro to, aby šla v Čechách odbornost nahoru. Zvyšujeme nároky ve vzdělávání trenérů, přivádíme do vzdělávacího procesu zahraniční odborníky (mimochodem velmi zajímavě se zde letos představili členové hokejového realizačního týmu Kanady), vydáváme knihy, zásadním způsobem se mění možnosti financování trenérů atd.
Ale nestačí jen peníze a osvěta. Hájil jsem Pavla Vrbu a hájím i Josefa Jandače. A chápu, proč se Jaromír Jágr divil, že se na náš hokejový výběr snáší kritika, když výkon týmu přibližně odpovídá současnému stavu českého hokeje. Česká volejbalová veřejnost ví, že medaili z evropského či světového šampionátu nemůže chtít, ale hokejová ji očekává. Má ještě v živé paměti zlatý hattrick, ale časy se mění a my v nich, jak zpívá Dylan.
Nikdo nemůže zaručit, že jsme vyrazili správným směrem. Ale co se pozitivně změnilo, je fakt, že už ve všech kolektivních hrách alespoň víme, že je zle, a vedení všech svazů pořádně zabralo. Bude to ještě bolet, ale čím jsem si jist, že to není záležitost jednoho dvou let, ale spíše desetiletí. Jde o kulturu. Kultura společnosti se tvoří po staletí. Rád bych ještě příští týden napsal pár řádek o tom, v čem spatřuji kulturu odbornosti. Pro tentokrát uzavírám popáté: Chce to trpělivost, ale větší grády.
