Čeští basketbalisté dosáhli nebývalého úspěchu. Skončili šestí na mistrovství světa a já si opakovaně kladu otázku. Co je rozhodujícím hybatelem úspěchu: systém, nebo osobnost? Nejsem naivní a vím, že se na ni nedá jednoznačně odpovědět. Ale přece jenom, s tímto dilematem jsem byl coby trenér opakovaně konfrontován. A jak je to s basketbalovým týmem Česka? Tomáš Satoranský říká: „To není o mně, ale o společném díle.“ Je to pravda?
Můj PRVNÍ POHLED začíná u odvěké polarity sobeckého genu a týmové podřízenosti nadosobnímu principu. Je krásným a neuchopitelným tajemstvím týmových her. Jarda Hřebík tvrdí, že nejlepší fotbal na světě se hraje v klubech v Lize mistrů, kde jsou dlouhodobě budované systémy schopny zkrotit individuality, obrousit a paradoxně umocnit jejich kvality, a ještě pozvednout jejich potenciál.
Naproti tomu národní týmy sestavované na MS s různě se měnícími trenéry tuto moc nemají. Například Messi . V Barceloně je drahý diamant, ale tentýž hráč v nároďáku Argentiny tuto hodnotu nemá. Proč? Protože duch Barcelony je silnější než osobnost Messiho. Ten ovšem Barcelonu povýší v onen dokonalý a účelný stroj – systém.
DRUHÝ POHLED začíná u známého výroku, že dějiny píší osobnosti. A jsem znovu u lídra basketbalového nároďáku. Tomáš Satoranský je rozhodně, psychologicky vzato, hraniční osobnost. Výraz jeho očí bych nazval jako herně šílený, v tom nejlepším slova smyslu. A oči jsou oknem do duše, jak známo. Rád používám slovo náruživost, ale v tomto případě by vyznělo jalově. V jeho případě jde totiž o absolutní „rozpuštění se ve hře“ a o zapomenutí vlastního jména ve jménu hry.
Tomáš Satoranský opravdu „není každý“. Znám osobně jeho otce, zvaného Satan. Byl to výborný volejbalista, ale i jeho vnější projev chování byl rozhodně na hraně normality – byl to takový rapl, ale bral jsem ho, protože hře rozuměl. A tuto vlastnost zdědil i jeho syn.
Má absolutně vyvinutý cit pro azimut hřiště. Jako rozehrávač je architektem útoku a stratégem celé útočné činnosti týmu. Na rozdíl od většiny spoluhráčů vnímá hru komplexně, podobně jako trenér. Udivuje databankou postupů, jak obranu soupeře přelstít. Jeho nepřetržité herní šílenství je zábradlím, kterého se drží všichni jeho spoluhráči.
To on je základním kamenem velkých vítězství. A tak i když vím, že chce svými výroky posílit upřímně týmového ducha do dalších bojů, jeho větu „není to o mně“ úplně nesdílím. Bylo to především o něm. Tento tým je silný, ale bez Satoranského by zdaleka tak silný nebyl.
Mluví ze mě i trenérská zkušenost. Samozřejmě že jsem coby trenér po úspěšném zápasu vždy vyzdvihl výkon týmu. Ale když se něco velkého vyhrálo, zpravidla to bylo svázáno la s mimořádným výkonem nějakého jedince.
A je tu ještě TŘETÍ POHLED.
Světoví fotbaloví giganti od Pelého , přes Maradonu , Zidana až k Messimu mě vždy vzrušovali vedle tím, že vedle střílení gólů excelentně nahrávali.
A do této skvělé é společnosti velkých herních architektů řadím už i Satoranského. Přihrávka je totiž činnost, kterou pokládám za královskou, a právě on byl na MS jejím skvělým apoštolem.
Přihrávku vnímám jako něco víc než herní činnost. Je to malta stavby hry a druh neverbální komunikace par excellence. Je výrazem ochoty sladit vzájemně egoistické tendence. Jejím vrcholem je orgasmus souhry, kdy je součinnost dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy i nad ni. Ze zkušenosti volejbalového nahrávače vím, jak tato harmonie strašně chutná. „Harmonie je šťáva vymačkaná z andělů porozumění,“ zpívá Vladimír Merta.
Kníže souhry Satoranský nám tuhle harmonii předváděl 14 dní v přímém přenosu. Basketbal má štěstí, že se našel člověk, který to nejlepší z klubového života, který je jeho živností, dokáže dát i pro nároďák. Asi i víc. Je to herní šílenec, kterému zde upřímně a s radostí vyseknu poklonu.
Témata:
basketbal, Tomáš Satoranský, sport, vysoká hra, Zdeněk Haník, Basketbalové míče na Heureka.cz
Související články
