Dvojnásobná olympijská šampionka, obojživelnice Ester Ledecká to znovu rozčísla. Vítězstvím v prvním sjezdu sezony v kanadském Lake Louise, což byl její premiérový triumf v závodu SP, znovu rozptýlila pochybnosti, zda korejská olympiáda nebyla jen osamělým výstřelem. Její příběh mě inspiroval k úvaze o sportovní i životní posedlosti, která vede až na pokraj patologie.
Víte, sám jsem s tím bojoval na konci své hráčské kariéry. S čím? S nesmiřitelností dvou mých vnitřních osob. Jednu bych nazval VÁLEČNÍK, druhou HLOUBAVEC. Můj tehdejší duševní guru, brněnský psycholog doktor Hanák, mi říkával: „Pane Haníku, nechte teď toho Junga spát, vždyť hrajete finále play off a chystáte se na mistrovství světa.“
Měl na mysli, abych svou zálibu ve čtení psychologické literatury hodil na čas stranou a soustředil svoji energii do jednoho bodu, kterým byly dva velké sportovní mezníky mého života.
Až jako trenér jsem si potom uvědomoval, jak složité je mít ve vrcholovém týmu hráče s intelektuálními sklony. A říkám na rovinu, že v průběhu další trenérské praxe jsem se při sestavování různých týmů takovým hráčům vyhýbal.
Proboha, neberte mě za slovo, to vůbec neplatí pro život obecně, ale pro vrcholový sport jsem tuto zkušenost udělal. Tomáš Bank, lyžařský trenér Ester Ledecké , mi opakovaně popisoval posedlost své svěřenkyně závoděním a tréninkem. Říká, že i jídlo je pro ni ztracený čas. Neustále utíká do svého světa závodnických snů, představ, plánů a prognóz…
Vidím v tomhle tématu ukryté i nostalgické vzpomínky na hry našeho mládí na plácku. To nebyl jen čas strávený na hřišti, byl to i onen psychologický čas vyhodnocování sportovního klání, ale těšení se na ně. Čili nejen že jsme celý den běhali za mičudou jak blázni, ale pokračovalo to „mentálním tréninkem“ a sněním o sportovních úspěších „nanečisto“ v dětských pokojíčcích. Proti tomu učení se fyzice nemělo šanci v mé hlavě uspět.
Úplně živě vidím, jak mě matka prudila, že jsem měl sednout ke stolu k jídlu. Spěchal jsem na hřiště. Jídlo mě nezajímalo. A teď to srovnejte. Je to stejný princip. Když něco prožíváte do morku kostí jako šílenec, nemůžete se od toho vypnout. A přidávám kacířskou myšlenku a zároveň pointu těchto řádek: když sportovní příběh, ale vlastně i jiné profesní činnosti, nežijete do morku kostí, když v hlavě přeskakujete z jedné modality na druhou, když nejste posedlí natolik, že se vám do hlavy nic jiného nevejde, těžko můžete uspět na té úplně nejvyšší úrovni.
Sportovec desetiletí podle redaktorů Sportu: Čech, Jágr nebo Sáblíková
Video se připravuje ...
Samozřejmě že za to zaplatíte vysokou cenu: jednostranný a někdy až odlidštěný život. Vrcholový sport vám ukradne mnoho jiných životních podnětů, ale máte na výběr. Já jsem také pro košatý duševní život, a nevím, zda bych vrcholový sport doporučil jako optimální životní model, přestože jsem ho v jedné etapě života takto prožíval. Strašně moc vám totiž dá a ještě více vezme.
Připusťte to, když obdivujete úžasný a ojedinělý příběh Ester Ledecké. Zeptal jsem se jejího trenéra Tomáše Banka, zda je ta její posedlost vrozeným talentem, nebo to nějak časem vzniklo? Odpověděl mi: „Kdyby se na to díval psycholog, tak by to určitě označil jinak než talent. Je to, podle mě, určitý druh funkční poruchy. Ona je svým způsobem blázen, ale patologie spočívá v tom, že dokáže dřít jak kůň. Že ve dnech závodů odmítá přemýšlet o čemkoli jiném než o závodění a je velmi nevrlá, když se ji k tomu někdo pokouší přimět. Ta odchylka se projevuje tímto pozitivním způsobem.“
A máte to jak na talíři a od trenéra dvojnásobné olympijské vítězky. Pokud chcete dosáhnout něčeho mimořádného, musíte být mimořádný. Ale to často znamená také vyšinutý, nenormální, posedlý, šílený, ano, nebojím se to zopakovat: taky trochu patologický.
A teď si můžete vybrat: mimořádný – až nenormální, nebo normální – životně srovnaný, ale nikoli mimořádný. Budete zřejmě volit podle osobního hodnotového žebříčku. Není to o pojmech „správný“ nebo „nesprávný“. Je to o tom, a platí to i v životě, kterou cestou se vydat: mnohostranně či košatě zaměřenou, nebo sázkou na jednu kartu. Čest výjimkám, ale doporučuji si v tomto směru nelhat, že lze mít obojí. Snad někdy, ale jen ve zcela ojedinělých případech!
Související články
