Vysoká hra o zahraničních trenérech v Česku: Červené tlačítko by taky zmáčknul
Tedy řeknu vám, rušno je v trenérském cechu v posledních dnech. Hokejová Sparta vyhodila Němce Kruppa, florbalová federace sice podržela Fina Kettunena, ale kvůli tomu trucuje kapitán a několik dalších hráčů, čili soumrak zahraničních trenérů v Česku? Ne tak zcela. Zdejším Trenérem roku se totiž minulý stal Izraelec Ronen Ginzburg, kouč české basketbalové reprezentace.
Shrňme si, co se stalo. Kapitán a jedna z největších hvězd českého florbalu Matěj Jendrišák promluvil veřejně o problémech v národním týmu. Řada hráčů, v čele s ním, odmítá reprezentovat pod finským trenérem Petrim Kettunenem. Toho však výkonný výbor Českého florbalu minimálně do dalšího mistrovství světa ve funkci podržel. Třicetiletý Jendrišák ovšem v reprezentaci skončil.
Šest zápasů, jedna výhra. Dva body z osmnácti možných. Pokles formy, výrazné zhoršení předváděné hry. To byl hlavní důvod, proč šéfům hokejové Sparty došla trpělivost a odvolali trenéra Uweho Kruppa.
Když jsme při večeři na rozloučenou hodnotili čtyřleté působení Itala Parisiho u českého volejbalového nároďáku, zaleskly se v jeho očích slzy a sdělil mi, že ho nejvíc mrzí, že mě zklamal, jelikož ví, co jsem si s domácími trenéry užil, když jsem přivedl cizího žoldáka.
Neplakal jako slaboch, nevymlouval se, nestěžoval si na hráčky, neházel neúspěch na nepřízeň osudu či smůlu. Plakal, protože tu práci měl rád, měl rád to družstvo a bylo mu to líto.
Zastávám názor, že trenér u nároďáku i v klubu má dostat dvě šance. Carlo Parisi je dostal, výsledkově neuspěl, a proto musel odejít. Myslím si, že ve stejné situaci se ocitlo vedení hokejové Sparty, a zřejmě nemělo na vybranou. Dalo Kruppovi rovněž dvě šance. Hokejový expert Jakub Koreis použil přiléhavou větu: „Taky bych červené tlačítko zmáčknul.“
I mně se zdá krok Sparty srozumitelný, přesto když jsem se tehdy s Carlem loučil, bylo mi to taky líto a zároveň jsem byl i naštvaný. On i další „žoldáci“ v českých službách Velasco, Falasca, Weibl totiž posunuli kulturu práce v reprezentaci na vyšší stupeň a nás, vedení svazu, rovněž leccos naučili.
I ze zajímavého komentáře z pera Ondřeje Kuchaře zde ve Sportu jsem rovněž cítil jistý respekt k profesionalitě trenéra Kruppa, přestože ke stisku onoho červeného tlačítka došlo.
Píše: „Budu si ho pamatovat jako velkého profesionála, který hokeji podřizoval úplně všechno. Jeho jednání a vystupování bylo ve zdejších poměrech něčím novým, přinesl svěží vítr.“
I smutný konec musí mít svoji úroveň a noblesu. Lajk! Myslím, že jsme se v Česku v tomto směru přece jenom už posunuli vpřed. To dá rozum, když k nám proniká zahraniční kapitál, technologie (bohužel i ideologie), jestliže naši hráči proudí do zahraničí a cizinci k nám, v některých ligách už jde o docela zajímavá jména, tak logicky bude docházet k mezinárodní výměně odborných myšlenek i mozků.
Z toho důvodu mě trochu mrzí, že z hlediska mozkového kapitálu toho Česko zatím nemá tolik k nabídnutí. Soudím přinejmenším podle toho, že v zahraničí působí minimum českých trenérů.
A import know-how do české kotliny? Zatím stále ještě prožívá dětské nemoci. Důvodů je několik. Třeba se zahraniční trenér objeví v nesprávný čas na nesprávném místě. Nebo si klub či federace dostatečně neprověřily trenérovu minulost a nevzaly toho správného. Či se to i přes dobrou vůli a kvalitu neprotlačí přes jazykovou bariéru, případně přes prosté lidské porozumění.
Víte, protože jsem pozval do českých služeb několik zahraničních trenérů, už s tím mám solidní zkušenosti. Kdybych se mohl vrátit o 10 let zpátky, možná bych přiváděl zahraniční trenéry spíše k mládeži, a to ze dvou důvodů.
Zaprvé proto, že by takové řešení čelilo lépe předsudkům od našinců, protože by byl otupen jak mediální tlak, tak reptání veřejnosti, které klidu na práci nepřidají.
A zadruhé, že by šlo spíše o vývoj než o aktuální výsledky. A málo platné o rozvoji dovedností vědí za našimi hranicemi víc. Naši trenéři mají většinou hravé povahy, rozumí tajům hry, dobře znají její nepopsatelnou vůni, ale dovednosti se dnes učí jinak - s větší znalostí psychomotorických souvislostí.
V mých jinošských letech se dovednosti prostě neučily - učilo se hrát. Stačilo to, ale pro tehdejší dobu. Netvořila se u nás metodika jako v zahraničí. My jsme si prostě pořád chtěli hrát. To už opravdu nestačí, a pokud nevěříte, zeptejte se tenistů, jak se utvářejí dovednosti.
Viděl jsem v Hrádku nad Nisou hrát nejlepší české jedenáctileté tenisty. To jsou dovednostně hotoví hráči, vydrilovaní s precizní technikou. Nechci se dotknout jiných sportů, ale takovouto výbavu naši jedenáctiletí volejbalisté nemají. Ovšem to je jiné téma.
Dekorování Izraelce Ginzburga zdejším Trenérem roku je jenom další výzvou. A jasně ukazuje, že to stejně jako v případě zahraničních trenérů Ledecké, Plíškové či beachvolejbalového páru Sluková – Hermannová může v Česku fungovat.
