Vysoká hra Zdeňka Haníka: Trumpův model v hokeji?
Přečetl jsem si rozhovor s Filipem Pešánem i několik útočných článků proti hokejovému svazu, ale těm zde nebudu dělat reklamu. Pešán tvrdí, že česká společnost je přejedená a bez motivace. Tvrdá slova, ale že se Čechům daří tak dobře, jako ještě nikdy v minulosti, to bych podepsal. A jaký to má dopad?
K dnešní úvaze mě kromě zmíněného rozhovoru inspiroval v rozhlase ještě jiný (mezi námi výborný – doporučuji) s Jiřím Schneiderem, bývalým velvyslancem v Izraeli, o napjatém stavu na Blízkém východě. Nebojte se, nebude to o politice, ale paralelu se sportem vidím příznačnou. Hned se k ní dostanu.
„Nejenže vymýšlíme určitou cestu pro český hokej i společnost, musíme i vymýšlet, jak to kontrolovat. Jak přemluvit trenéry v klubech, rodiče a hráče k tomu, aby vůbec pracovali. Takový je reálný stav české společnosti a českého hokeje,“ kritizuje Pešán.
Na otázku Jak docílit toho, aby v českém hokeji všichni táhli za jeden provaz, odpovídá: „Kdybych to věděl, tak jsem bůh.“ A zde vidím tu paralelu.
Jedná se sice o vzdálené světy, ale Schneider mluví o stejném problému. Abych se úplně nepletl do politiky, neodcituji jeho slova přesně, ale již transformovaná na sportovní prostředí. Smysl je ale stejný: Aby mohl úzus či dohoda platit, museli by ho aktéři uznávat, a to se neděje.
Od roku 1989 vlastně ve sportu žádný úzus, notabene systém neexistuje, ale teprve nyní se ukazuje, jak těžké je nějakého systému se domáhat. A tak tedy stojí nový šéftrenér českého hokeje před nutným krokem: jestliže stávající model není plně efektivní, musí se nastavit jiný, lépe řečeno najít způsob, jak ho vynutit.
Dodávám, že jak v českém sportu obecně, tak i uvnitř velkých svazů spíše než principy platí právo síly a všichni mu dobře rozumí. Vím své o tom, co znamená ve svazu prosazovat nové - nepopulární věci. Jako předseda volejbalového svazu jsem některé i bohulibé věci musel protlačit silou, a jiné jsem prostě přes setrvačnost myšlení a pohodlnost lidí neprotlačil.
Vedle této konzervativní protisíly, která se před progresem klepe jako osika, je tu navíc nové rozložení sil, v hokeji stejně jako ve volejbale. Svaz – kluby – reprezentace – agenti – sponzoři – vlivní rodiče – možnosti hráčů se volně pohybovat po světě a shánět si v něm angažmá dle libosti atd. Svaz už nemá takovou sílu jako dříve. Stojí proti sobě v rámci svazu silní hráči a každý z nich jedná vcelku pochopitelně ve svém zájmu.
Nevěřím na konsensus ve smyslu „táhnout za jeden provaz“
Víme třeba o silném tlaku některých klubů na uzavření hokejové extraligy. Stejná snaha se objevuje v našem svazu. A chápu třeba takový Zlín, že pád z elitní ligy by měl fatální následky, poněvadž by to mohlo znamenat nejen rozpad celého mládežnického stromu pod ním, ale navíc ochromení volejbalu v celém zlínském regionu, v němž je extraligový klub hybatelem rozvoje.
A stejně ve volejbale jako v hokeji se bude muset intenzivně jednat. Zda se podaří najít uspokojivý a sportovně čistý model, se ukáže. Na co ale moc nevěřím, je nějaký konsensus ve smyslu „táhnout za jeden provaz“.
Jednotlivým aktérům totiž schází společný motiv i všemi akceptovaná pravidla. Jiří Schneider ve zmíněném rozhovoru říká: „Jak dosáhnout nové dohody ve světě, kde přestávají platit pravidla, kde se válka nevyhlašuje, protože nikdo ani není schopen určit, jestli se náhodou ve válečném stavu již nenachází?“
Cítil jsem v tom velmi opatrnou obhajobu Trumpova počínání s cílem dostat Írán silou k jednacímu stolu. Ve sportu se k tomu nemusejí zabíjet generálové, ale bez použití síly nebo (použiju mírnější výraz) bez direktivy, doufejme jen té odborné a legislativní, to asi nepůjde.
Přinejmenším v oblasti odborného rozvoje a kvalitativního nárůstu práce s talenty. Určitě do toho musí promluvit i peníze. Jsme přece v kapitalismu. Ovšem se vší vážností tvrdím, že na takovou direktivu svaz sílu má. Teď ještě vyrazit podle správného kompasu…
