Vysoká hra Zdeňka Haníka: Přísnost je taky druh lásky
Začala nám jarní část FORTUNA:LIGY a já jsem trochu brouzdal fotbalovými servery. Vyskočil na mě článek z facebookové stránky Fotbalové centrum, který s dospělým fotbalem nemá tolik společného, týká se mládeže, ale rozhodl jsem se na něj zareagovat a doufám, že mi fotbalisté prominou, že nesdílím stejný názor. Proč?
Vypadá sice sympaticky a tleská trenérským ctnostem. Píše ale také o údajných trenérských zrůdnostech jako obviňování svěřenců, nepřátelství, ubližování či dokonce podvody. Jako kdyby většina trenérů byla nějaká zlostná sebranka.
Ne, říkám ne!
A pokud na nějakého takového narazíte, vezměte, rodiče, své dítě a dejte je jinam, protože takhle se chová jedině trenérský ubožák, který nepatří k dětem.
Ale čtěte se mnou (cituji):
• Dítě obklopené kritikou se učí obviňovat
• Dítě obklopené výsměchem se učí nedůvěřovat
• Dítě obklopené nepřátelstvím se učí bojovat
• Dítě obklopené hněvem se naučí ubližovat
• Dítě obklopené nedorozuměním se naučí nenaslouchat druhým
• Dítě obklopené podvodem se naučí lhát
• Dítě obklopené hanbou se naučí cítit vinu … a tento kruh mohou prolomit jen silné duše…
• Dítě obklopené podporou se učí chránit
• Dítě obklopené očekáváním se učí trpělivosti
• Dítě obklopené chválou se učí sebejistotě
• Dítě obklopené ctí se učí být spravedlivé
• Dítě obklopené bezpečím se učí důvěřovat
• Dítě obklopené přijetím se učí respektovat
• Dítě obklopené láskou se naučí milovat a dávat lásku
• Dítě obklopené svobodou volby se učí zodpovědnosti za svá rozhodnutí
O tom negativním nemíním diskutovat – to je prostě selhání. Ale i to pozitivní má jisté háčky. Například nejen dítě obklopené chválou se učí sebejistotě, ale zrovna tak se jí učí i dítě, které úspěšně překonalo bolest a nezdar. Je jasné, že když mám plné hřiště dětí, tak je taky musím umravnit, občas zařvat i vynadat. Ale to přece není z nelásky.
Pracoval jsem o minulém víkendu s volejbalovými dětmi (7 až 11 let), po nichž jsem dost důrazně něco požadoval, a opakovaně je opravoval a vytýkal chyby. Jak se jejich oči rozzářily, když jsem zvolal: „Vidíš, teď to bylo lepší!“ nebo prostě jen zvedl palec, jako že to lajkuju. Byl jsem velmi přísný a tlačil jsem na pilu, abych dokázal, co všechno se dá za dva dny naučit, ale taky jsem bedlivě sledoval jejich oči, zda jsou ještě se mnou, anebo musím dát nohu z plynu a přepnout na zábavnější aktivitu.
Copak ubližování dětem je cílem trenéra? Copak je běžným jevem, že trenér projevuje nepřátelství k dětem? Ne, ne, přátelé. Skutečné trenérské nešvary jsou jiné: nedůslednost, myšlenková setrvačnost, nevzdělanost či pohodlnost.
Jako trenér jemně odvažuji mezi přísností a benevolencí, mezi důsledností a tolerancí. Stále musím mít ruku na tepu, abych děti na jedné straně něco naučil – a učení bolí, a na druhé straně je bavil. Přece základem trenérské práce je bezvýhradná láska ke své profesi, tedy potažmo k dětem. Zdaleka ne každý ji má, ale já bojuji proti ignorantství a neschopnosti se vyvíjet.
No, a o výsměchu nebo nepřátelství nechci ani uvažovat – to jsou nástroje trenérských chudáků, kteří potřebují léčit. Doufám, že jich je nepatrná menšina. Chtěl jsem jen říct, aby nám z toho všeho pozitivního šílenství nezmizela PŘÍSNOST – to je totiž taky druh lásky.
