Video se připravuje ...
Jaroslav Šilhavý byl trenérem Slavie, přivedl ji k titulu a záhy jeho působení po neúspěchu v evropských pohárech skončilo. Bolelo ho to. Na jeho místo přišel Jindřich Trpišovský, který sklízí po zásluze respekt za to, jak Slavia nyní hraje. Jak Šilhavý nese, že ho jeden rok nosili na ramenou a v následujícím to tak bolestně skončilo? Říká se, že loňský úspěch nároďáku stojí na úspěchu Slavie. Jak se i s tímhle vyrovnává?
To v tomto článku ještě neprozradím, dočtete se to v úterním vydání únorového měsíčníku COACH, ale nabízím malou ochutnávku. Začnu pohledem zpět do minulé sezony.
Trpišovského Slavia a Šilhavého nároďák nás loni v Evropě ubezpečily, že na to naši hráči mají a že v nejtvrdší konkurenci můžeme hrát. Verner Lička tvrdí: „Já pořád slyším, že na to nemáme hráče. A Slavia a nároďák dokázaly, že máme. Tihle hráči jsou schopni vyhrávat s Angličany osobní souboje. To vše jsou důkazy, že naši hráči jsou schopni obstát.“
Rok 2019 možná naznačil, že jsme se definitivně i v jiných sportech probrali z dlouhého spánku sebeuspokojení a myšlenkové setrvačnosti závěru minulého století. Vzpomeňme například i skvělý úspěch basketbalistů na MS.
Česká kotlina byla očarována novým větrem. To už tady dlouho nebylo. A Jindřich Trpišovský a po něm Jaroslav Šilhavý si řekli „dost“ a tak trochu ukradli bohům oheň, tím, že začali se svými svěřenci hrát takový fotbal, jako se hraje všude okolo nás. Našli k tomu odvahu i prostředí.
A já jsem před nedávnem pro všechny ostatní týmové sporty navrhoval: Pojďme loupit dál a nevracet se do starých časů. Už jsem rovněž kdysi v této rubrice psal, že jsou dva základní modely vedení vrcholných profesionálních týmů.
Jeden, který bych nazval jako model „Hybatel“, kdy se trenér snaží vnutit autoritativně týmu vlastní představu. Druhý, nazvěme ho model „Moudrý čtenář“, který staví spíše na empatii.
První je vzrušující a pro tvůrčí osobnosti zřejmě bytostnou potřebou a jedinou možnou cestou. Ovšem dodávám, že je to cesta odvážnější a že hřbitovy dějin jsou plné odvážných novátorů. Druhý tak nebezpečný na první pohled není, ale někdy se může změnit ve stojatou vodu.
Tři trenérské vzory Jaroslava Šilhavého. Kým se inspiruje?
Video se připravuje ...
První, bourá staré a buduje nové. Druhý moudře vyčkává a s přehledem řeší vzniklé situace. Není to o tom, který je lepší. Oba mají své velké představitele, hybatelský například Mourinha, Guardiolu či Kloppa, ten čtenářský například Fergusona, Brücknera a v hokeji třeba Hlinku.
Trpišovský a Šilhavý jsou dle mého soudu představitelé prvního a druhého trenérského modelu. Na moji otázku, zda je náročný trenér, odpovídá Jaroslav Šilhavý v rozhovoru pro COACH: Myslím si, že jsou náročnější trenéři.
A dodává: „Každý hráč má v sobě určitou motivaci, cíl, snahu někam dojít. No a já se snažím působit tak, aby hráč byl náročný sám na sebe. Při tréninku v mojí roli, u dospělých ligových nebo reprezentačních týmů, jsou hráči už partneři, kteří nepotřebují moji náročnost. Nedovedu si představit, že někdo hraje za nároďák a chtěl by něco ošidit. A co je to vlastně náročnost? Hlídat hráče co jí, co pijí, co dělají? Hráči to dnes už vědí, a hlavně i to, co jim vyhovuje. Já jsem založením demokrat. Je mi to vyčítáno, ale na druhé straně jsem svým chováním stále konzistentní a transparentní. Někteří lidé si myslí, že jsem moc hodný, ale to jsou dvě rozdílné věci. Demokratický, ještě neznamená bez zásad.“
Když jsme si povídali, zdálo se mi, že člověčina bude zřejmě jeho hlavní odborná karta. Ostatně sám říká: „Víte, já si myslím, že třeba můj charakter mi přinesl pro moji profesi více než mo vědomosti.“
V rozhovoru v měsíčníku rozhovor COACH, k jehož úternímu přečtení vás tímto zvu, jsem to Jaroslavu Šilhavému věřil.
Témata:
fotbal, reprezentace, sport, vysoká hra, Zdeněk Haník, Coach, Jaroslav Šilhavý, Slavia, Evropa, Jindřich Trpišovský, Guardiola, Verner Lička, Sport na Heureka.cz
Související články
