PŘÍMO Z KATARU | Drsňárna. Chodkyně Anežka Drahotová přes hodinu a půl trpěla. Teplota? 32,3 stupňů Celsia. Vlhkost? 75,2%. V závodě na 20 kilometrů na mistrovství světa měla na půlnoční promenádě Al Corniche navíc špatný den. Na trati ale nechala všechno. Do cíle došla zcela vyčerpaná devatenáctá (1:38:29 hodiny) a zkolabovala. Za pár minut už ale stála na nohách.
Zažila jste někdy takové vyčerpání?
„Asi ne.“
Do cíle to asi bylo z posledních sil, že?
„Řekl to hezky Víťa Müller. Je to mistrovství světa, člověk to tahá z paty. Já jsem se to opravdu snažila vytáhnout. Věděla jsem, že ta skupina není daleko, ale prostě nebyly síly na to, abych to došla dřív. Když jsem viděla tu dvojku, tak jsem si řekla: To snad ještě nikdo neumřel, vsadím, co to jde. Pak jsem viděla cíl, potřebovala jsem si ulevit a prostě to takhle dopadlo.“
Zdálo se, že jste do cílem šla se zavřenýma očima…
„Já když nemůžu, tak se zakřečuju a zavřu oči. Já je trošku zavírám, když už fakt nemůžu, tak mám problémy ve tváři…“
Jak na tenhle závod budete vzpomínat na tento závod?
„Asi úplně v dobrém ne. Budu vzpomínat na skvělou atmosféru, protože nebýt těch lidí, co mě přišli podpořit z týmu, přítel, maséři… Toho si strašně vážím, protože jsem to slyšela celý kilák. Rozhodně mě to mrzí. Vím, že to může znít divně, ale já byla dobře připravená, cítila jsem formu a těšila se, že to prodám. Ale vůbec mi to nesedlo. Několikrát jsem se musela do toho závodu vracet a byla tam pak jen ta myšlenka dojít do cíle. Jestli mohu říct něco pozitivního, tak že ten poslední kilák jsem tam nechala úplně všechno a podařilo se mi nějaké umístění zlepšit.“
Napadlo vás, že byste mohla vzdát?
„Asi bych lhala, kdybych řekla, že ne, protože to čelo bylo docela rychle pryč. Já byla připravená i na to, že půjdu zezadu, ale já se prostě cítila úplně strašně. Viděla jsem, že horko je každému, ale tady je takové šílené dusno. Já nemůžu mluvit ani teď. Jsem ráda, že jsem došla do cíle a chtěla bych ještě jednou moc poděkovat všem, co mi fandili tady i na dálku.“
Na začátku závodu jste se držela hodně vepředu, kdy jste ucítila, že vedoucí skupinu nestíháte?
„Já jsem od začátku cítila, že to prostě není ono. Ale byla jsem na to připravená z tréninku. Trenér a Patrik (přítel Šorm) mě uklidňovali, že takhle se půjde všem. Ale od začátku jsem cítila, že to je těžší. Už na osmičce jsem cítila, že je vymalováno.“
Co pak člověk může dělat?
„Snažila jsem se to držet, pak byla velká, velká krize, protože jsem se furt propadala. Furt jsem se snažila vrátit do závodu, ale naopak jsem pořád zpomalovala a zpomalovala. Já jsem měla před očima dojít jenom od jednoho pití k druhému. A pak zase k dalšímu. Musím teda říct, že si vůbec nepamatuju devátý až třináctý kilometr. Já jsem prostě viděla ta kolečka a najednou byla o tři míň. Což se může zdát dobrý, ale já jsem vůbec nevěděla, kolik mi jich zbývá. Pak jsem to nějak zjistila, ale já jsem bojovala každý metr.“
Jaká byla vaše taktika proti vedru a vlhku na trati?
„Já nechci být sprostá, ale bylo docela na ho…, že kolem občerstvovačky byli všichni a vzít si tam vodu bylo docela obtížné. Strategie byl jediná, prostě furt pít a furt chladit, ať už houbičkami, ručníkem, pitím, vším možným.“
Dařilo se vám to?
„Já si vzala opravdu každé kolo, jen jednou mi to nevyšlo. Měla jsem i dva gely, což je u mne taky docela neobvyklé, většinou jdu na jeden nebo na žádný. Snažila jsem se pro to udělat maximum, šla do maxima. Bohužel, nevím, co k tomu říct…“
Může se vám tahle zkušenost hodit příští rok na olympiádě v Tokiu?
„Já myslím, že ano. I když já si troufám říci, že když jsem závodila v Číně a trénovala v Tokiu, podle mých vzpomínek to bylo úplně jiné. Ty teploty byly nižší a vzduch nebyl tak těžký. Takže já to budu brát pozitivně. Je to docela smůla pro nás, pro závodníky, když na to trénujeme celý rok a pak je to tak těžký závod. Samozřejmě, bylo to tak pro všechny, ale mě to teda vůbec, ale vůbec nesedlo…“
Jste hrdá, že jste dokončila?
„Asi jo, protože jsem nedokončila před dvěma lety, byla jsem už sedmá a osmá na světě. Tady jsem věděla, že sedmá a osmá už nebudu, říkala jsem si, že to za každou cenu dojít musím. Říkala jsem si, že to musím doválčit do cíle.“
