Byl pod obrovským tlakem, v noci před halovým mistrovstvím republiky v Ostravě prakticky nespal. Sérií zranění sužovaný pětatřicetiletý matador Petr Svoboda, halový mistr Evropy v běhu na 60 metrů překážek z roku 2011, dostal jasné zadání. Pokud na šampionátu nezvládne trať za 7,70 sekundy, bude muset opustit sportovní centrum PKS Olymp Praha. Svoboda vyhrál rozběh v čase 7,77 a ve zlatém finále se fantasticky zlepšil na 7,66 sekundy. Prakticky bez tréninku.
„Běžel jsem o všechno,“ neskrýval Svoboda. „Buď zaběhnu 7,70 nebo ze střediska poletím. Vyhodí mě.“ Také proto emoce neskrýval, v cíli se nestyděl za slzy dojetí. Do kamer a fotoaparátů pak v euforii ukazoval bleskově vypsanou pozvánku na vyhlášení vítězů. „Jsem moc rád, že to mám v ruce, fakt už jsem se loučil, mám z toho radost jako děcko!“
Dá se popsat, co prožíváte?
„Je to velká pecka! Masakr. Velký dík patří třem lidem - přítelkyni, která mě u toho drží zuby nehty. A dvěma trenérům - Luďkovi Svobodovi a Romanu Zubekovi, který mi pomáhá s kondicí. Všem děkuju, je to jeden z top zážitků. Po týdnu trénování si zaběhnout takový čas... (nevěřícně kroutí hlavou) Já tomu nemůžu ani uvěřit, je to bomba.“
Jak vypadal váš trénink před šampionátem?
„V neděli jsem šel na padesát procent techniku, jestli to zvládnu. V úterý jsem vlezl do bloku a naběhl si na dvě překážky. Takže v úterý jsem začal na max.“
Co říkáte na čas 7,66 sekundy?
„Je krásný, ani tomu nemůžu uvěřit. Když mi trenér přinesl číslo 168, tak jsem zatleskal. Říkal jsem si - první za 68. To je osud. I kamarád David Sklenář, který je v Americe, mi poslal hlasovku, abych vyhrál a že prý si myslí, že zaběhnu 7,68. Tipl to dobře, já to ještě vylepšil. Tohle je start snů do sezony a paradoxně i její konec.“
Běžel jste o hodně?
„Běžel jsem o všechno. Buď zaběhnu 7,70 nebo ze střediska poletím. Vyhodí mě. Je to smutné, mrzí mě, že se takové věci dějí. Že se mi nevěří. Chápu to, jsem imrvére zraněný, holt jsem Petr Skleněný. Něco jako Rosický, i když si ho nerad beru do pusy, protože je to mnohonásobně větší osobnost. Možná to je trochu namyšlené, někomu se to tak může zdát, ale talentovaní kluci s tělem laborují. Talent je k broušení a jak říká trenér, vybrousit talent s pečlivostí je strašně složitý. Mám v plánu jednou napsat knihu. Název už mám: Když jsem mohl, nechtěl jsem. A když chci, už to nejde. Přesně to vystihuje moje pocity. Když jsem mohl být nejlepší, zahrával jsem si se zdravím. A když teď chci, tak už je to složitý.“
Jak jste ultimátum zvládal psychicky?
„Chtěl bych poukázat na to, že spousta skvělých atletů nedostala šanci jako já. Je potřeba lidem dát taky šanci, ne jim hned nasadit Damoklův meč nad hlavu, že něco nezaběhneš, tak letíš. To je nesmysl. Sport je někdy zlej. A psychika? Já do rána spal čtyři hodiny. Třepal jsem se, chodil tady s kapucou na hlavě. Byly to strašné nervy. Nebýt mé přítelkyně, nevím, co bych dělal. Ona je nejlepší hromosvod, co jsem našel. Je to se mnou složité, jako s každým sportovcem, ale někdy je třeba, aby vedení mělo menší nároky. Chápu, že je třeba mít výsledky, ale tolik atletů, kteří na to měli, jako Petr Peňáz, Martin Mazáč... I v jiných disciplínách museli skončit, protože ty podmínky nedostali. I když se jim tu nikdo netlačí na paty. Když je disciplína vykradená, tak proč vyhazovat toho, kdo má aspoň nějaké výsledky. U sebe to chápu, holt jsem furt zraněnej, musí se pojistit. A hlavně už jsem veterán, je mi třicet pět. Ale došlo na slova doktora Müllera-Wohlfahrta: Petře, ty si odečteš tři až čtyři roky (kvůli zranění), takže mě je teď 31. Tím, že jsem si dlouhá léta odpočinul kvůli té achilovce. Fakt věřím, že ještě dva tři roky vydržím. Chtěl bych vydržet olympiádu a rok po ní, kdy je Evropa i svět v hale. A na závěr kariéry třeba zkusit i sedmiboj v hale.“
Jako republikový šampion jste si připsal body do olympijského rankingu...
„Hlavně mám rozběh i finále, dva výkony z haly se počítají, takže mi venku stačí jen tři. To bude doufám mistrovství republiky, Odložilův memoriál a Tretra. Snad bude stačit běhat kolem 13,60. Doufám, že budu běhat i lépe a to by mohlo stačit na nominaci na olympiádu. Já si zase budu věřit, zase budu ten Peťan, co jsem býval. Prostě mluvit o nejvyšších příčkách, protože to mě nutilo plnit je.“
Související články
