Smutek po Daně Zátopkové ještě chvíli zůstane. Legendární oštěpařka se ale nejradši na světě smála a zůstala po ní spousta zábavných historek, které po desítky let zaznamenávaly generace sportovních žurnalistů. Její výjimečný život si tak můžeme připomínat tak, jak ho žila: na veselou notu. A po většinu času se svým mužem Emilem.
Ulovená slepice
Dana začínala jako házenkářka, oštěp vzala do ruky poprvé v roce 1946 na vysokoškolském atletickém kurzu. Kamarádka Soňa Buriánová ji přemluvila ke zkoušce z oštěpu. Dana nářadí vzala a hodila ho na 34 metrů, dva metry za tehdejší republikový rekord. Byla to taková senzace, že VŠ Brno novou naději hned zaregistrovaly a poslaly na mistrovství republiky. Dana ho vyhrála a doma v Hradišti pak vyrazila na trénink na hřiště, o které se staral správce Zdílna. Pobíhaly po něm slepice…
„Trochu víc jsem se napřáhla a jednu slepici trefila rovnou pod křídlo. Vřískala a pádila pryč i s oštěpem a já za ní,“ vyprávěla Dana. „Pan Zdílna vyletěl z boudy v červených trenýrkách a rozčileně spustil: Už ať jsi pryč, takové disciplíny z doby kamenné se tady dělat nebudou!“
Zemřela Dana Zátopková. Jak se stala legendou českého sportu?Video se připravuje ...Kdo byl starší?
S Emilem byla Dana na jednom hřišti už krátce po válce, ale k osudovému setkání došlo až v červnu 1948 při závodech ve Zlíně. Oba tam předvedli československé rekordy a po závodech si spolu poprvé promluvili. Emil si tuhle šanci nenechal ujít. Přifařil se do zlínského autobusu na závody do Bratislavy, při zpáteční cestě v Lanžhotě si spolu zatancovali a byla z toho láska. Brzy oba zjistili, že se narodili ve stejný den. „To ti teda nevěřím, protože říkáš moje datum narození,“ zlobil se Emil.
Na příští schůzku oba dorazili s křestními listy. Emilova maminka byla před pozdější svatbou nesvá, že by měl její syn mít starší manželku. Když zjistila, že Dana přišla na svět v sedm ráno, nahlas prohlásila: „Tož, to je Emilek starší, ten se narodil brzo po půlnoci.“
Slib u lípy
V létě 1948, krátce před odletem na olympiádu v Londýně, se Emil s Danou sešli v Uherském Hradišti. I když bylo teplo, místo koupání si vylezli na dvě větve rozkvetlé lípy.
„Kolem bzučely včely a my jsme si povídali a občas se líbali. Bylo nám blaženě,“ vzpomínala Dana. „Ťopek něco brebentil a pak bez varování a slavnostního přednesu do toho vsunul: A co kdybychom se vzali? Mě to úplně zarazilo. Naše láska byla doposud samá legrace, taková čerstvá, bezproblémová, nic vážného, žádné povinnosti. Tak jsem řekla: To by už potom mezi náma nebyla žádná legrace. A Ťopek hned opáčil docela vážně: Manželství nemusí být přece ani nuda, ani vězení.
Emil pak na příští setkání přinesl zápisník s dvěma manželskými zásadami: Nesmí to být nuda! Nesmí to být vězení!
Svatba s odřenými koleny
Prstýnky si koupili během londýnské olympiády ve zlatnictví při procházce po Piccadilly Circus. Po návratu šťastný pár samozřejmě plánoval svatbu na 19. září, datum, kdy se oba narodili. Emil ale musel na závod do Boloně, a tak se svatba pořádala v Uherském Hradišti 24. října. Obřadu ale předcházela malá nehoda na kole.
„Taťka byl nimrod a rozhodl, že zlatým hřebem oběda budou bažanti. Vypravili jsme se pro ně na lesní správu na Velehrad. Navěsili jsme bažanty na řidítka a vesele se vraceli domů,“ líčila Dana. „Cestou mě Emil navedl, abychom se drželi kolem krku. Chvilku to šlo docela dobře, ale naráz vyrazil z pole honicí pes a rovnou nám pod kola. V tu ránu jsme byli na zemi i s bažanty. Emilovi se samozřejmě nic nestalo, ale já jsem si odrala obě kolena a trochu taky nos.“
Medaile pro štěstí
Jeden z nejpamátnějších dnů historie světového sportu? 24. července 1952 na olympijských hrách v Helsinkách, kdy Emil vyhrál závod na 5000 metrů a Dana svůj oštěp. Oba závody se měly konat ve stejný čas, kvůli světovému rekordu kladiváře Józsy Csermáka se ale oštěpařská soutěž posunula. Dana tak strávila slavný Závod století v útrobách Olympijského stadionu a vůbec nevěděla, jak Emil dopadl.
„Prvního člověka, kterého jsem potkala na chodbě, jsem se na to zeptala. Byl to ruský trenér Romanov. Vykulil na mě oči, jako bych spadla z měsíce. Nedovedl pochopit, že jsem ten krásný závod, ve kterém Emil tak dramaticky vyhrál, vůbec neviděla,“ líčila Dana. „Když nás, oštěpařky, řadili u vchodu na stadion, zrovna dohrávali naši hymnu. Tak jsme se s Emilem na moment potkali. Půjč mi tu medaili pro štěstí, stačila jsem mu ještě říct, a hodila ji do tašky.“
Oslavy na Hradě
35 000 diváků se přišlo podívat na strahovský stadion, když Emil s Danou spolu s dalšími úspěšnými olympioniky přiletěli z Helsinek. Ze Zátopkových byl najednou nejslavnější pár světa. Před novináři se úspěšně ukrývali, na slavnostní přijetí na Hradě ale museli.
„Jeden ministr se mě ptal: Koho jsi v těch Helsinkách porazila, soudružko? Když jsem řekla, že tři sovětské oštěpařky, nadšení soudruha ministra ochladlo,“ líčila Dana. „Jeden generál zase vyzvídal, jestli házím na cíl, nebo do dálky…“
Z oštěpu koště
Zlatý olympijský oštěp, s nímž Dana v Helsinkách získala zlato, potkal nečekaný osud. Daně ho na olympiádě nabídl jeden z rozhodčích jako památku. „Já jsem si ho poznačila. Udělala jsem si tam takový škrábanec, abych věděla, že je to on,“ vysvětlovala Dana.
U Zátopků se sešlo oštěpů habaděj a postupně se začaly přeměňovat ve věšáky na prádlo, některé skončily v muzeu.
„A pak se mi zlomila násada u koštěte. Nebyla jsem dostatečně ve střehu a řekla jsem Emilovi: Nemohl bys mi to spravit? On popadl oštěp, možná ani nevěděl, že je to ten olympijský. A naráz byl na něm naražený smeták,“ smála se Dana. „Trošku mě to ze začátku zamrzelo, že k němu neprojevil náležitou úctu. Ale nakonec s ním zametám přes padesát let. Už je chudinka takový omšelý. Ta značka, medvěd Karhu, je odřelá.“
Oslavy kulatin
Společné narozeniny Zátopkových byly vždy pro svět českého sportu význačnou událostí. Památná je oslava jejich „stovky“ z roku 1997. Dana ráda vzpomínala na oslavy padesátin, které si v roce 1972 užili ve vinném sklepě v Mařaticích u cimbálové muziky.
„Ještě jsme měli půjčenou basu od jednoho muzikanta a on říkal: Já ji v pět ráno musím mít. To pokládám za jedno z nejkrásnějších rán. Všichni se rozešli, my s Ťopkem seděli v Uherském Hradišti na náměstí a měli jsme mezi sebou tu basu,“ vzpomínala Dana.
Na společné šedesátiny o deset let později dorazil ze západního Německa slavný Emilův soupeř Herbert Schade. „Slavili jsme to v Houšťce ve Staré Boleslavi. Bylo to velice příjemné, akorát, že to Schade přepískl, neznal slivovicové nebezpečí a neměl na to, chudák, trénink…“ smála se Dana.
Související články
