Že talenty nechodí po ulici? Tereze Petržilkové bylo už dvacet let a s atletikou se potkala jen kvůli zápočtu z víceboje na Západočeské univerzitě, tam si jí ale všiml učitel. „Verboval mě, jestli nechci zkusit atletiku, protože jsem běhala na stovku časy jako kluci,“ vzpomíná běžkyně, která se během pár let vyšvihla až na mistrovství světa. I proto byla jednou z tváří fotoseriálu iSport LIFE.
Je to taková atletická Popelka. Tereza Petržilková se z nuly na startu za pouhé čtyři roky dostala na halové mistrovství světa v Birminghamu a loni dokonce závodila na velkém MS v Dauhá. A líbí se jí, že jí atletika pomáhá být šik. „Já jsem vždycky od přírody měla štíhlou postavu. Ale když se podívám na sebe před sedmi lety a dneska, tak bych určitě brala to dneska, i když mám menší prsa…“ směje se.
Asi pro každého můžete být příkladem, kam se člověk může dostat v podstatě z ničeho, když se snaží…
„Kdyby mi před šesti lety někdo řekl, že se dostanu na mistrovství světa, tak se budu asi smát (směje se). Já jsem vždycky inklinovala ke sportu, ale nikdy jsem nic nedělala naplno. K tomu jsem se dostala v dvaceti, jednadvaceti. Za těch pět let, co jsem pod Honzou Hanzlem, je to neskutečný. Jsem za to strašně vděčná. Spíš kolikrát přemýšlím, že chci ještě, ještě víc se posouvat, ještě lepší časy běhat. Ale pak si zase stoupnu nohama na zem a řeknu si: Když jsem zase začala takhle pozdě, tak ten kus práce, který za mnou stojí, je úspěch.“
Možná to jde už pomaleji, ale stále zrychlujete…
„Pořád to jde nahoru. Mám štěstí, že Honza se mnou pracuje soustavně, postupně navyšujeme tréninky, neskočili jsme do toho úplně po hlavě, aby mě odrovnal. Postupně navyšujeme objem a je vidět, že to jde správným směrem. Dá se říct, že každý rok si běhám osobáky. To je super.“
Co jste si říkala, když vás tehdy učitel Václav Salcman oslovil, jestli byste to nechtěla s atletikou zkusit?
„Mně v té době bylo dvacet, tak jsem si klepala na čelo: To je takový blbý, když tady jsou samí mladí. Ale pak jsem si říkala: Proč ne, nemám co ztratit. První rok jsem se seznamovala s atletikou, učila jsem se režimu, že člověk musí makat. Trénovali jsme každý den, pak i dvakrát denně. Nějaké disciplíně jsem se postupně učila celý rok.“
Co bylo dál?
„Po tom roce si mě vyhlídnul Honza Hanzl, stáhnul si mě pod sebe a od té doby jsem se začala soustavně připravovat. Po roce jsem udělala na čtyřstovce skok asi o šest vteřin. Věděla jsem, že jsem mezi top šesti holkama u nás. To mě strašně namotivovalo, úplně jsem se do toho zahryzla a dneska jsme tam, kde jsme.“
Jak vzpomínáte na vaši první závodní čtvrtku v Mariánských Lázních?
„Někdy po dvou stech metrech se mi rozvázala tkanička. Ale já jsem to rozběhla na krásu, před závodem jsem si dala hermelín s kroketami. (smích) Čas nebyl vůbec krásnej...“
Neříkáte si, kam jste se v atletice mohla dostat, kdybyste začala trénovat dřív?
„Na jednu stranu, kdybych začala dřív, určitě bych něco dovedla udělat s rychlostí. Na čtvrtce se zrychluju, ale co se týče kratších tratí, tam ty časy tak dolů nejdou. A to je dost zásadní parametr. Na druhou stranu, když se podívám na holky v mém věku, které dělají atletiku od dvanácti let, tak vidím, že motivace není tak dravá. U některých holek nevidím hlad, jaký mám já.“
Už jste ho ukojila na mistrovství světa v Dauhá, kde jste v rozběhu smíšené štafety srazila s mistryní světa Násirovou…
„Pro mě to byl úplně největší zážitek, v době mistrovství světa se ve mně prostřídalo strašně emocí. To, že mě tam srazila ta Násirová, tomu moc nepřidalo. Já jsem věděla, že jsem jedna z těch horších, a ještě jsme se srazily, tak mě to rozhodilo. Emotivně to pro mě bylo strašně silný. Ale na druhou stranu ten pocit, když se jdete rozcvičovat před závodem a potkáváte tam top světová jména, já z toho mám husí kůži i teď. Jsem strašně vděčná, že to došlo až sem, doufám, že takový zážitek ještě přijde.“
DOTAZNÍK
Jak se kombinuje dřina a krása?
„Dřina, to je moje druhé jméno. Já mám opravdu ráda velkou dřinu, nesnáším na tréninku ufňukané lidi. Takže na tréninku se maká.“
Dělá vás sport krásnější?
„Určitě jo. Já jsem vždycky od přírody měla štíhlou postavu. Ale když se podívám na sebe před sedmi lety a dneska, tak bych určitě brala to dneska, i když mám menší prsa…“ (smích)
Je pro vás důležité, abyste i při sportu dobře vypadala?
„Je důležité dobře vypadat. Když se občas nepovede nějaký výkon, tak říkám, že důležité je aspoň u toho dobře vypadat…“
Na co si v módě potrpíte?
„Já si potrpím na klasiku, pohodlí, abych se v tom cítila dobře. Mám ráda sportovní styl, úplně neholduju takovým těm výstřelkům, co aktuálně frčí.“
Sledujete, jak vypadáte na fotkách?
„Jo, sleduju. Třeba díky tomu jsem si nechala dát rovnátka. (smích) Když jsem viděla své fotky v cíli, jak finišuju s vyceněnými zuby, tak mě to přimělo si srovnat zuby, aby to trošku vypadalo.
Kolik času trávíte ráno před zrcadlem?
„Málo. Ráno je to fofr, protože většinou nestíhám. Takže, deset minut…“
Kdo je váš mužský idol?
„Tak to je sakra těžká otázka. Řeknu svého přítele Kubu Brichtu, co dělá crossfit.“
Který sportovec se vám nejvíc líbí?
„Adrian Mundwiler. Nebo Charles Leclerc.“
TEREZA PETRŽILKOVÁ (200 metrů, 400 metrů)Narozena: 10. září 1993 (27 let) Největší úspěchy: Účastnice MS ve smíšené štafetě na 4x400 metrů, účastnice halového MS na 4x400 metrů (2018), trojnásobná mistryně republiky na 4x400 metrů (2017, 2019, 2020) Osobní rekordy: 200 metrů 24,00, 400 metrů 53,29 |
Témata:
běh, isportlife, Tereza Petržilková, sport, mistrovství světa, lehká atletika, Dauhá, Birmingham, Charles Leclerc, Mariánské Lázně, Západočeská univerzita v Plzni, Sport na Heureka.cz
Související články
